ECLI:CZ:US:2011:1.US.2999.10.1
sp. zn. I. ÚS 2999/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti MONUMENTAL TRUST BOHEMIA, s. r. o., se sídlem ve Slavětíně, Sokolská 207, zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009 č. j. 11 Cmo 29/2009-193, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku vrchního soudu, jemuž vytýká porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že řízení před soudem I. stupně trpělo průtahy, že tento soud neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy, dále že vrchní soud nezohlednil podstatné (stěžovatelem tvrzené a řádně prokázané) skutečnosti a že věc nesprávně právně posoudil. V textu ústavní stížnosti stěžovatelka tyto námitky podrobně rozvádí; zejména proč považuje smlouvu o smlouvě budoucí za neplatnou, zda se měl vztah řídit režimem občanskoprávním nebo obchodním, poukazuje na znalecký posudek, který nechala sama vyhotovit, na uplynutí promlčecí doby, jakož i na nesprávně stanovený termín, od nějž jsou počítány úroky z prodlení.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Krajský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") rozsudkem ze dne 12. 11. 2008 č. j. 50 Cm 24/2005-106 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci částku 1 200 000 Kč s 10% úrokem z prodlení od 16. 5. 2000 do zaplacení a nahradit mu náklady řízení; ve výroku II. soud uložil stěžovatelce povinnost nahradit státu náklady znaleckého posudku. Soud I. stupně zejména zjistil, že stěžovatelka se smlovou o budoucí kupní smlouvě ze dne 15. 9. 1999 zavázala k uzavření kupní smlouvy o prodeji hradu Libá a souvisejících nemovitostí za dohodnutou cenu 12 milionů Kč, a to do šesti měsíců od podpisu této smlouvy. Ve smlouvě byla rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 10 % kupní ceny, nebude-li koupě realizována do 2 měsíců od skončení platnosti smlouvy. Podpisy smluvních stran byly notářsky ověřeny; soud rovněž znaleckým posudkem postavil najisto, že podpis na této smlouvě je jednoznačně podpisem jednatele stěžovatelky. Soud I. stupně dále mj. zjistil, že dne 25. 11. 2004 jednatel stěžovatelky uznal závazek vůči žalobci ve výši 1 200 000 Kč z titulu smluvní pokuty za nesplnění povinosti uzavřít v určené době kupní smlouvu ohledně uvedené nemovitosti. Námitky stěžovatelky ohledně neplatnosti smlouvy soud I. stupně jako nedůvodné odmítl; za jednoznačně vyvrácenou považoval rovněž její námitku týkající se pravosti podpisu, a proto nevyhověl ani dalším důkazním návrhům stěžovatelky týkajícím se této skutečnosti. Na základě toho soud I. stupně uzavřel, že stěžovatelka nesplnila povinnost uzavřít ve lhůtě kupní smlouvu, a proto jí vznikla povinnost k úhradě smluvní pokuty. S ohledem na to, že stěžovatelka smluvní pokutu nezaplatila, ocitla se v prodlení a je povinna platit úroky z prodlení. Vyhovění žalobě dle soudu I. stupně konečně svědčí i uznání závazku stěžovatelkou. Vztah sporných stran byl vztahem obchodním závazkovým vztahem dvou podnikatelů při jejich podnikatelské činnosti, a proto i uznávací projev se řídí obchodním zákoníkem.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2009 čj. 11 Cmo 29/2009-193 potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně a vypořádal se s námitkami stěžovatelky, jež neshledal důvodnými. Prvoinstanční rozsudek proto jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2010 č. j. 23 Cdo 4924/2009 dovolání stěžovatelky odmítl a uložil jí povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání proti němu není přípustné ani dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí se Nejvyšší soud vypořádal - dle mínění Ústavního soudu rozsáhle a důkladně - s jednotlivými námitkami stěžovatelky, aniž dospěl k závěru, že jsou důvodné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Ústavní stížnost je ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými a právními závěry, které učinily obecné soudy, aniž obsahuje jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka tím staví Ústavní soud do role, která mu - jak je zřejmé z předchozího výkladu - vůbec nepřísluší. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti; jeho úkolem proto může být toliko posouzení otázky, zda napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv stěžovatelky, či nikoliv. V této souvislosti je nutno rovněž podotknout, že Ústavní soud je dle své ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti; stěžovatelka se domáhá pouze zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, čímž také závazně pro zdejší soud vymezila rámec jeho přezkumné činnosti.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je řádně odůvodněno a Ústavní soud na skutkových a právních závěrech, které tento soud učinil, nespatřuje nic protiústavního. Stěžovatelka se zavázala smlouvou o smlouvě budoucí k uzavření kupní smlouvy pod sankcí smluvní pokuty, kterýžto závazek nesplnila. Právním následkem porušení této povinnosti je vznik sekundární povinnosti zaplatit smluvní pokutu; byla-li stěžovatelka v prodlení s jejím zaplacením (splatnost byla výslovně sjednána, jak správně připomíná ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a nebyla závislá na výzvě), vznikla jí též povinnost platit úroky z prodlení. V podrobnostech ohledně jednotlivých dílčích námitek stěžovatelky se odkazuje na rozhodnutí obecných soudů; ty se jimi podrobně zabývaly a ústavně konformním způsobem vyložily, proč je nelze považovat za důvodné. Z tohoto hlediska není nezbytné, aby Ústavní soud pouze opakoval to, co již obecné soudy uvedly ve svých rozhodnutích.
Na základě shora uvedeného odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 9. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu