ECLI:CZ:US:2011:1.US.3024.10.1
sp. zn. I. ÚS 3024/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. F., advokáta, zastoupeného Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 51 Co 364/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2010, č. j. 16 C 57/2009-92, byla stěžovateli - advokátovi, jako bývalému opatrovníkovi žalovaného, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4.320,- Kč. Obvodní soud uvedl, že předmětem žaloby byla částka 18.497,- Kč s přísl. představující cenu za elektřinu dodanou žalovanému v období od 16. 12. 2005 do 22. 4. 2007. Žalovanému byl z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 16 57/2009-82, kterým bylo žalobě vyhověno. Rozsudek nabyl právní moci. Opatrovník žalovaného (tedy stěžovatel) vyúčtoval soudu odměnu za 6 úkonů právní pomoci a 6 režijních paušálů po 300,- Kč, celkem ve výši 16.416,- Kč vč. 20% DPH. Obvodní soud své usnesení odůvodnil ustanovením §140 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §9 odst. 5, §7 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b), d), g) a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Argumentaci stěžovatele, že při přiznání odměny a náhrady hotových výdajů nelze postupovat podle §9 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. pro jeho rozpor se zákonem a Listinou základních práv a svobod, obvodní soud nepřisvědčil.
Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2010, č. j. 16 C 57/2009-92, jako věcně správné potvrdil. Odkázal na ustálenou judikaturu odvolacího soudu v obdobných věcech.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "LZPS"). Proto se domáhá jeho zrušení.
V konkrétnostech stěžovatel namítá zejména následující.
Ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu je v rozporu s ustanovením §1 odst. 2 zák. č. 85/1996 i s čl. 1 LZPS, neboť zakládá neodůvodněnou nerovnost v odměně za shodnou práci advokáta. Z praktického hlediska tak přísluší dle advokátního tarifu advokátovi, který vykonává činnost opatrovníka účastníka řízení v řízení o žalobě o 10.000.000,- Kč, odměna ve výši 350,- Kč za jeden úkon právní služby, přestože podobná výše odměny přísluší advokátovi ustanovenému zástupcem účastníka podle §30 odst. 2 o. s. ř. v řízení o žalobě o 1,- Kč za jeden úkon právní služby; advokátovi ustanovenému zástupcem účastníka podle §30 odst. 2 o. s. ř. přísluší v řízení o žalobě o 10.000.000,- Kč odměna ve výši 48.300,- Kč za jeden úkon právní služby. Pokud mají jak ustanovený zástupce (tedy i opatrovník), tak zástupce na základě procesní plné moci, stejná práva a povinnosti, mají také stejné právo na odměnu. Navíc, mezi činností advokáta, jenž byl ustanoven opatrovníkem účastníka neznámého pobytu, a advokáta, který byl ustanoven zástupcem účastníka podle §30 odst. 2 o. s. ř., není zásadní rozdíl; činnost opatrovníka je navíc ztížena tím, že tvrzené skutečnosti nemůže získávat od účastníka řízení, ale musí vycházet z obsahu spisu, takže pouze na základě informací ze spisu musí nejen doplňovat tvrzení účastníka řízení, ale také navrhovat a opatřovat důkazy na podporu svých tvrzení. Stejně tak odpovědnost advokáta jako zástupce účastníka dle §30 odst. 2 o. s. ř. i jako opatrovníka dle §29 o. s. ř., je shodná. Skutečnost, že advokát není v kontaktu s klientem, ve které obecné soudy spatřují rozdíl, se pak promítá v ustanovení §11 písm. c) advokátního tarifu, kdy v případě opatrovnického řízení advokátovi nemůže náležet odměna za porady s klientem, která zástupci účastníka za další porady přesahující 1 hodinu náleží. V případě, kdy dochází k stále většímu počtu ustanovování advokátů opatrovníky v soudním řízení, a činnost advokáta je v tomto typu řízení časově velmi náročná, odpovědnost značná a náklady na činnost advokáta vysoké, je odměna stanovená ve výši 350,- Kč za jeden úkon právní služby neúměrně nízká a advokátovi v podstatě zamezuje řádný výkon advokacie. Stěžovatel je přitom povinen činnost opatrovníka konat bez ohledu na svou vůli. Jestliže je mu tedy tato povinnost uložena zákonem a v konečném důsledku veškerou činnost provádí rozhodnutím soudu fakticky bez odměny nebo s odměnou neúměrnou jeho činnosti, je tak podroben nucené práci (službě).
Návrh na zrušení citovaného ustanovení advokátního tarifu stěžovatel neučinil.
II.
Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností ve své judikatuře již zabýval opakovaně. Zde lze citovat kupříkladu rekapitulující usnesení sp. zn. III. ÚS 2160/10 či I. ÚS 2296/10:
"Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z projednávané ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká neústavní aplikaci ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený "zásah" orgánu veřejné moci je konformní s naopak pozitivním hodnocením, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost z hlediska obsahu, vymezení rozhodné materie (odměna za zastupování v případech advokátů ustanovených podle §29 odst. 3 o. s. ř.), jakož i kritiky postupu v řízení, se v rozhodném smyslu identifikuje s jinými ústavními stížnostmi, o nichž Ústavní soud dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné - usneseními sp. zn. IV. ÚS 880/09, I. ÚS 2611/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, II. ÚS 647/10, III. ÚS 1316/10, III. ÚS 1292/10, III. ÚS 271/10, IV. ÚS 812/10 či III. ÚS 2797/09 - odmítl.
Ústavní soud v citovaných rozhodnutích předně prohlásil interpretaci §9 odst. 5 advokátního tarifu za "věc právních úvah" obecného soudu s tím, že "není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude vypočítávána odměna advokátů" (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 880/09, II. ÚS 2722/09, III. ÚS 84/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 812/10 ), a současně též konstatoval, že "z kontextuálního hlediska III. ÚS 2160/10 účelu a smyslu institutů opatrovnictví a právního zastoupení aplikace napadeného ustanovení porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti nezakládá" (kupř. III. ÚS 1292/10, III. ÚS 84/10, IV. ÚS 812/10).
Od těchto závěrů není důvodu se odchýlit, a již proto stěžovatelovu kritiku obecných soudů jako ústavně relevantní akceptovat nelze.
Právě poukazem na výše označenou prejudikaturu Ústavního soudu, jež dovodila, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv zde nedochází, je odůvodněn výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná; jeho logickým důsledkem pak je, že musela být podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Odkaz na odlišnou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze je evidentně nepřípadný již proto, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby sjednocoval judikaturu obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 271/10, III. ÚS 1292/10, IV. ÚS 880/09 či II. ÚS 647/10).
Co do namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2380/08 platí vskutku, co konstatovaly obecné soudy, že míří zcela jinam, než co je zde rozhodné, totiž k samotnému vymezení podmínek ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., a nikterak neuvažuje o tom, zda a jak má být aplikováno kritické ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu; tomu se naopak věnují - a to stěžovatelčiným názorům protisměrně - jiná rozhodnutí Ústavního soudu, totiž právě ta, na která se výše poukazuje.
Senát Ústavního soudu proto (viz výše) ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl."
III.
Ústavní soud nevidí ani v nyní posuzované věci důvod odchýlit se od shora citované vlastní judikatury. Proto shledal, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu