ECLI:CZ:US:2011:1.US.3062.09.1
sp. zn. I. ÚS 3062/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky "GASTROCOM s.r.o.", se sídlem v Ostravě - Porubě, Slavíkova 1744/22, IČ 25153072, zastoupené Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2006 č. j. 90 K 25/2004-221, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007 č. j. 1 Ko 426/2006-255 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 8. 2009 č. j. 29 Cdo 3024/2007-306, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením obecných soudů, jimž vytýká porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy v rámci dohlédací činnosti nezajistily, aby dřívější konkursní správce vydal stěžovatelce veškeré účetnictví, čímž jí byla odňata možnost účinně se bránit návrhům na prohlášení konkursu. Závěr vrchního soudu, že stěžovatelce bylo vráceno účetnictví, nemá dle stěžovatelky oporu v provedeném dokazování.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Městský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") usnesením ze dne 19. 7. 2006 č. j. 90 K 25/2004-221 prohlásil na návrh věřitelů konkurs na majetek stěžovatelky. K otázce předání účetnictví, která je předmětem ústavní stížnosti, z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud I. stupně provedl celou řadu důkazů (vyjádření M. B. z 18. 4. 2005, vyjádření Z. S. z téhož dne, dopis M. W. z 13. 5. 2004, potvrzení Obvodního soudu pro Prahu 8 z 24. 6. 2004 č. j. SD 55/2004, vyjádření V. S. z 28. 5. 2004, vyjádření S. H. z 29. 8. 2003, vyjádření P. P. z 22. 4. 2005, několik předávacích protokolů). Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že prvnímu správci konkursní podstaty stěžovatelka účetnictví po prohlášení konkursu vůbec nepředala. V období od 1. 6. 2001 vedla pro druhého správce konkursní podstaty účetnictví paní V. S., která předtím pracovala ve funkci hlavní účetní stěžovatelky již od roku 2000. Účetnictví vedla v programu K2; účetnictví bylo na pokyn správce vypáleno na CD ROM, jenž byl posléze uložen do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 8; stěžovatelce byl vydán dne 20. 12. 2004. Třetí správce konkursní podstaty účetnictví postupně protokolárně předal jednatelce stěžovatelky. Z námitek jednatelky stěžovatelky k obsahu předávaného účetnictví ze dne 13. 5. 2004 vyplynulo, že k dokladům za období před prohlášením konkursu neměla výtky; neúplnost namítala za období po prohlášení konkursu; za nejzávažnější označovala absenci účetnictví v elektronické podobě vedeného v programu K2. Námitku, že stěžovatelce byla odňata možnost bránit se v důsledku neúplného účetnictví, na základě toho označil soud I. stupně za zcela účelovou. Stěžovatelka měla dle soudu k dispozici minimálně tu část účetnictví, která se týkala rozhodného období. Neúplnost účetnictví po prohlášení konkursu (pokud neúplné je), nemůže vést k uznání námitky stěžovatelky, že závazky vůči věřitelům možná mohly být uhrazeny, neboť v rámci konkursu mohou být pohledávky věřitelů (zde nejde o pohledávky za podstatou), uspokojeny až na základě pravomocného rozvrhového usnesení; k němu však v žádném ze tří konkursů vedených na majetek stěžovatelky nedošlo. Pokud by dlužník pohledávku v období mezi konkursy nebo po zrušení posledního konkursu uspokojil sám, musela by mu tato skutečnost být známa a musel by mít k dispozici doklady tuto skutečnost prokazující.
Vrchní soud v Praze (dál jen "odvolací soud") usnesením ze dne 11. 1. 2007 č. j. 1 Ko 426/2006-255 usnesení soudu I. stupně ve výroku o prohlášení konkursu potvrdil. K předání účetnictví odvolací soud odkázal na dokazování provedené před soudem I. stupně; z něj dle odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatelce bylo vydáno účetnictví vedené v programu K2, a dále jí bylo postupně protokolárně vráceno účetnictví vedené posledním správcem konkursní podstaty.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2009 č. j. 29 Cdo 3024/2007-306 dovolání stěžovatelky odmítl, neboť jím nebyla předestřena žádná otázka zásadního právního významu. V dovolání byl uplatněn pouze dovolací důvod dle §241a odst. 3, jenž stěžovatelka u dovolání přípustného dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, a tvrzení odpovídající zmatečnostním vadám, jež není způsobilým dovolacím důvodem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna a Ústavní soud neshledal, že by skutková zjištění v nich učiněná byla v rozporu s provedenými důkazy, natož v rozporu extrémním. To platí i pro odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž pouze odkázal na dokazování provedené soudem I. stupně a na závěry, která z nich tento soud učinil.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud I. stupně provedl k otázce předání účetnictví rozsáhlé dokazování, z nějž vyplynulo, že přinejmenším za rozhodné období měla stěžovatelka účetnictví k dispozici, a proto jí nemohla být odňata možnost se vyjádřit. Správné skutkové a právní závěry soudu I. stupně nepovažuje Ústavní soud za nutné opětovně opakovat a v podrobnostech na uvedené rozhodnutí odkazuje; to platí i pro stanovisko soudu I. stupně, že námitka stěžovatelky je zcela účelová, s tímto hodnocením se Ústavní soud rovněž beze zbytku ztotožňuje. Je to zcela zřejmé i z toho, jak stěžovatelka mění svou argumentaci: např. zatímco v ústavní stížnosti tvrdí, že předání elektronické podoby účetnictví nebylo dostačující k její obraně, ve vyjádření jednatelky stěžovatelky ze dne 13. 5. 2004, jímž provedl důkaz i soud I. stupně, se naopak konstatuje, že absence účetnictví v elektronické podobě je nejzávažnější, neboť "tento program přitom dokládá věrohodně veškerý pohyb skladových položek, vedení výdajové a příjmové pokladny a kompletní mzdovou a účetní agendu". V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v nauce civilního procesu se obecně uznává povinnost pravdivosti, a to i tehdy, není-li v procesních předpisech výslovně vyjádřena. Tato povinnost zakazuje účastníkům dopouštět se úmyslné lži; sankcí je přinejmenším postup soudu při hodnocení důkazů, který tvrzení účastníka, jenž úmyslně lhal, nepřizná věrohodnost. I z tohoto pohledu lze tedy tvrzení stěžovatelky, že neměla možnost účinně se bránit proti prohlášení konkursu, považovat za nevěrohodné.
Ze všech těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu