ECLI:CZ:US:2011:1.US.3068.10.1
sp. zn. I. ÚS 3068/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti společnosti CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., sídlem L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, Lucemburské velkovévodství, zast. Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2010, č.j. 20 Cdo 4672/2008-504, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. K věci uvedla, že dne 17.10.2007 vydal Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") usnesení č.j. 46 E 654/2004-412, kterým rozvrhl rozdělovanou podstatu 1 086 393,10 Kč k uspokojení přihlášených pohledávek, přičemž pohledávka stěžovatelky byla uspokojena na jistině ve výši 371 002,22 Kč, na úrocích ve výši 16,5% z jistiny za dobu od 17.10.2004 do 17.10.2007 ve výši 183 813,80 Kč a nákladů advokáta při provádění výkonu rozhodnutí ve výši 4 900 Kč, tj. celkem 559 716,02 Kč. Pohledávka byla zajištěna omezením převodu nemovitostí, pro jejíž pořadí je rozhodující registrace smlouvy státním notářstvím. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27.6.2008, č.j. 10 Co 1442/2007-451, tak, že usnesení soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka se neztotožnila s názorem krajského soudu, využila mimořádného opravného prostředku a podala odvolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností tak, že ho odmítl.
Podle stěžovatelky byla v řízení před Nejvyšším soudem porušena její ústavně zaručená základní práva, a to zejména ve smyslu čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Svoje tvrzení konkretizovala podrobnějším popisem průběhu řízení a vlastní argumentaci:
Do výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném u okresního soudu přihlásila stěžovatelka svoji pohledávku zajištěnou zástavním právem na základě smlouvy ze dne 11.1.1992, přičemž ke dni rozvrhového jednání pohledávku vyčíslila částkou 1 343 938,94 Kč sestávající z částky 1 002 093,82 Kč (tj. ve výši postoupené pohledávky z právního předchůdce stěžovatelky), úroků z prodlení a nákladů řízení o výkon rozhodnutí, s tím, že jde o pohledávku patřící do třetí skupiny uspokojovaných pohledávek podle §337c odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Okresní soud při rozvrhu rozdělované podstaty přiznal stěžovatelce částku odpovídající jistině, úrokům za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním a nákladům řízení o výkon rozhodnutí, přičemž svůj postup odůvodnil tvrzením, že se z rozdělované podstaty uspokojuje pohledávka právě v rozsahu jistiny a úroků za dobu tří let před rozvrhovým jednáním, neboť tyto mají pořadí dané zástavním právem dle §337c odst. 5 obč. soudního řádu; zbývající část pohledávky však pořadí dané datem vzniku zástavního práva nenese, a proto se uspokojuje dle pořadí dané datem podání přihlášky pohledávky do výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost, protože dovolání postrádalo otázku zásadního právního významu (Nejvyšší soud odkázal na svoje usnesení sp.zn. 20 Cdo 5345/2007, v němž uvedl, že také u pohledávek zajištěných zástavním právem se úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním uspokojí ve stejné skupině a podle pořadí určeného dnem, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo přihláška; to platí i tehdy, jsou-li úroky, úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení rovněž zajištěny zástavním právem).
Stěžovatelka se domnívá, že v tomto případě aplikace §337c obč. soudního řádu Nejvyšším soudem vybočuje z ústavněprávního rámce v tom směru, že je nejen extenzivní, postrádající jakoukoli zákonnou oporu, ale jedná se současně o výklad svévolný. Připomíná dikci §337c odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, stejně jako úpravu zařazenou do §337c odst. 2, pro případ, že výtěžek nebude postačovat k uspokojení pohledávek v rámci skupiny. Dále akcentovala povahu zástavního práva, jako zajišťovacího instrumentu, se kterou kalkuluje i zástavní věřitel při jeho zřizování, zejména počítá s uspokojením zajištěné pohledávky i co do úroků a úroků z prodlení k pohledávce narostlých. Jestliže podle hmotného práva zajišťuje zástavní právo pohledávku včetně jejího příslušenství, pak lze - podle jejího názoru - předpokládat, že při prodeji zastavených nemovitostí bude uspokojen na své pohledávce právě zástavní věřitel, který, jako bdělý svých práv, si uspokojení své pohledávky "pojistil" v podobě zástavního práva. Návazně reprodukuje ustanovení §337c odst. 5 ohledně pravidla pro pořadí pohledávky zajištěné zástavním právem a dovozuje, že toto ustanovení nikterak neomezuje věřitele v tom ohledu, že by ztrácel své hmotněprávní postavení a že by snad část jeho pohledávky neměla být (pro procesní účely) zajištěna zástavním právem, resp. že by pořadí dané zástavním právem bylo přiznáno pouze jistině). Nejvyšší soud však s odkazem na ustanovení §337c odst. 4 obč. soudního řádu dospěl k závěru, že nikoli celý výtěžek připadající na třetí skupinu uspokojovaných pohledávek náleží zástavnímu věřiteli prvnímu v pořadí, a stěžovatelka dovozuje přímý rozpor mezi odst. 4 a odst. 5 §337c obč. soudního řádu, který nelze odstranit výkladem, protože pak příslušenství pohledávky za dobu delší tří let před rozvrhovým jednáním není zajištěno zástavním právem v procesních poměrech, ačkoliv v hmotném právu takové zajištění dáno je. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje podstatu své argumentace: Pohledávka je zajištěna zástavním právem k nemovitosti, a to nejen co do jistiny, ale i co do příslušenství pohledávky. Podle §337c odst. 5 obč. soudního řádu je pro pohledávku zajištěnou zástavním právem pořadí uspokojení dáno dnem vzniku zástavního práva, pro pohledávku přihlášenou dnem, kdy soudu došla přihláška. Podle §337 odst. 4 obč. soudního řádu se úroky, úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, jakož i náhrada nákladů řízení, uspokojují v pořadí jistiny. Stěžovatelka se podivuje, že Nejvyšší soud z tohoto ustanovení dovodil, že pokud pouze příslušenství za dobu tří let před rozvrhovým jednáním má mít pořadí dané zástavním právem, pak "starší" příslušenství má mít pořadí dané dnem přihlášky pohledávky do výkonu rozhodnutí, a to již v dřívějším rozhodnutí (sp.zn. 20 Cdo 5345/2007), které mu pak bránilo konstatovat přípustnost stěžovatelčina dovolání.
Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 Listiny:
1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen sodu rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a potencionálních vedlejších účastníků řízení.
Nejvyšší soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť v ní stěžovatelka pouze opakuje námitky, jež uplatňovala v průběhu celého řízení před obecnými soudy i v dovolacím řízení. Odkázal na argumentaci použitou v napadeném usnesení, kterou i nadále považuje za správnou. Připomíná, že z obsahu dovolání je nepochybné, že v něm byly uplatněny pouze námitky, jež nebyly způsobilé přípustnost dovolání v této věci založit, když otázka, který den je rozhodující pro pořadí příslušenství pohledávky zástavního věřitele za dobu delší než tři roky před rozvrhovým ujednáním, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a přípustnost dovolání v dané věci nebyla způsobilá založit ani námitka stěžovatel ohledně určování výše náhrady nákladů vynaložených do rozvrhového jednání. Pro napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak byl rozhodující závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vyjádření Nejvyššího soudu zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka této možnosti využila a k vyjádření Nejvyššího soudu podotkla, že sice v ústavní stížnosti opakuje některé své námitky v řízeních již uváděné, to však pouze a jenom s ohledem na okolnost, že se k nim žádný z dotčených soudů relevantně nevyjádřil. Zastává názor, že odkaz Nejvyššího soudu na svoji judikaturu nemůže jako důvod pro správnost jeho rozhodnutí obstát, neboť stěžovatelka se dovolává porušení svých ústavních práv v tomto konkrétním případě s odkazem na konkrétní okolnosti, nikoli pouze s odkazem na skutečnost, že Nejvyšší soud postupoval podle svých slov při rozhodování dle své stávající judikatury.
Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se vzdala postavení vedlejšího účastníka, L. B. se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
III.
Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Usnesením okresního soudu č.j. 46 E 654/2004-14 byl nařízen na základě sedmi vykonatelných platebních výměrů oprávněného (Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR) výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví L. B., nemovitosti byly vydraženy. Své pohledávky se žádostí o jejich zaplacení z výtěžku dražby přihlásilo 6 věřitelů, mezi nimi též stěžovatelka, která požádala o zaplacení své peněžité pohledávky přiznané rozsudkem krajského soudu, jejíž výši ke dni rozvrhového jednání vyčíslila celkovou částkou 1 343 938,94 Kč, přičemž se domáhala uspokojení ve třetí skupině dle pořadí získaného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva (uplatněná pohledávka tedy nebyla zajištěna omezením převodu nemovitostí, jak stěžovatelka tvrdila v úvodu ústavní stížnosti). Usnesením ze dne 17.10.2007, č.j. 46 E 654/2004-412, provedl okresní soud rozvrh rozdělované podstaty, podle něhož se pohledávka stěžovatelky uspokojila ve výši 558 716,02 Kč, přičemž částečné uspokojení odůvodnil aplikací §337c odst. 4, věty první a druhé, obč. soudního řádu a §153 odst. 2 téhož předpisu. Z nich zejména plyne, že úroky, úroky z prodlení za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, jakož i náhrada nákladů řízení se uspokojují podle pořadí jistiny; datum vzniku zástavního práva je tak rozhodující pouze pro jistinu a úroky za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, zatímco pro zbývající část pohledávky je již rozhodující den, kdy byla vykonávacímu soudu doručena přihláška. Tento postup odůvodnil odkazem na zákonodárcův záměr sledující zvýšení míry spravedlnosti a rovnoměrnosti při uspokojování pohledávek z rozdělované podstaty tak, aby celá podstata nebyla úměrně vyčerpána věřitelem se staršími úroky. Proti usnesení podala stěžovatelka odvolání polemizující s právním názorem okresního sodu ohledně úroků z prodlení za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 20 Cdo 216/2004). Krajský soud neshledal odvolání důvodným a usnesení okresního soudu potvrdil (viz usnesení ze dne 27.6.2008, č.j. 10 Co 1442/2007-451). V jeho odůvodnění akcentoval pravidla pro uspokojování jistiny a příslušenství, též s odkazem na komentářovou literaturu, a upozornil, že tento závěr neodporuje ani právnímu názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu, na které odkazovala stěžovatelka. Usnesení odvolacího soudu napadla stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním, protože v něm odvolací soud řeší otázku, která má po právní stránce zásadní význam, protože odvolací soud při svém rozhodování posuzoval otázku uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem v rozporu s právem hmotným i procesními pravidly, kterými se řídí rozvrh rozdělované podstaty v rámci exekučního řízení, zejména nesprávně posoudil ustanovení §337c odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, když se při tomto posuzování odklonil od hmotného práva a nevzal v úvahu povahu zástavního práva, tudíž při svém rozhodnutí uspokojoval pohledávky v rámci jedné skupiny uspokojovaných pohledávek z rozdělované podstaty a to poměrně, bez ohledu na skutečnost, že pohledávka stěžovatelky byla zajištěna zástavním právem ke zpeněženým nemovitostem. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, tudíž ho usnesením napadeným ústavní stížností odmítl. V jeho odůvodnění uvedl, že vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2009, sp.zn. 20 Cdo 5345/2007, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit. Z toho plyne, že také u pohledávek zajištěných zástavním právem se úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení za dobu delší než tři roky před rozvrhovým jednáním uspokojí ve stejné skupině a podle pořadí určeného dnem, kdy soudu došel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo přihláška, což platí i tehdy, jsou-li úroky, úroky z prodlení nebo poplatek z prodlení rovněž zjištěny (pozn. správně má být "zajištěny") zástavním právem.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
Předně je třeba podotknout, že stěžovatelka se v petitu ústavní stížnosti výslovně domáhá zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné, nebrojí proti meritorním rozhodnutím soudů nižších stupňů. Přitom stěžovatelka tvrdí, a to jen velmi obecně, že tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena její ústavní práva ve smyslu výše citovaných článků Listiny, aniž by respektovala význam takového usnesení, které není usnesením ve věci, je pouze a jen posouzením přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu; ke svým tvrzením vůči tomuto usnesení stěžovatelka nesnáší téměř žádné argumenty a opakovaně formuluje svoje námitky vůči aplikaci §337c odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, kterou prováděly soudy první a druhé instance; Nejvyšší soud toto ustanovení neinterpretoval ani neaplikoval (v tomto směru se stěžovatelka zásadně mýlí - část. IV. ústavní stížnosti; bylo na ní, aby napadla meritorní rozhodnutí obecných soudů). K této situaci Ústavní soud dodává, že i případné argumenty by nemohly být relevantní, protože stěžovatelka netvrdí, právě s ohledem na uvedenou povahu usnesení o odmítnutí dovolání, nic proti aplikaci zmíněného ustanovení obč. soudního řádu o přípustnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky postupem Nejvyššího soudu, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu