ECLI:CZ:US:2011:1.US.3075.11.1
sp. zn. I. ÚS 3075/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Ú., zastoupeného Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem se sídlem Pardubice, 17. listopadu 623, proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru obecné kriminality, v trestní věci vedené pod sp. zn. KRPE-3854/TČ-2011-170070, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti V. Ú. (dále jen "stěžovatel") navrhl vydání nálezu, kterým by Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru obecné kriminality, ve věci sp. zn. KRPE-3854/TČ-2011-170070, došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uvedl, že je stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, který měl spáchat na nezletilé narozené v roce 2007, tj. na dítěti mladším patnácti let. Opatření policejního orgánu, jímž byl přibrán znalec k vyšetření poškozené, bylo podle tvrzení stěžovatele vyhotoveno dodatečně a antidatováno.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z uvedeného vyplývá, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících dané řízení. Jedná se o důsledek zásady subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci ostatních orgánů veřejné moci.
Smysl a účel těchto zásad odráží pravidlo, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti již není možná v rámci systému orgánů veřejné moci (obecných soudů). Proto ústavní stížnost představuje poslední prostředek k ochraně ústavně zaručených práv a svobod, který je namístě teprve, jestliže všechny předchozí kontrolní mechanismy selžou a ochrana jinou cestou není možná. Nejprve tedy musí proběhnout celé řízení až do stádia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že trestní řízení představuje kontinuální proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých je následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Je nepochybné, že v takovémto procesu lze i případné protiústavní procesní vady napravit obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem, především v řízení před obecnými soudy. Zásah Ústavního soudu do probíhajícího řízení a rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace (např. zásah do osobní svobody), za nepřípustný (zásada subsidiarity a minimalizace zásahů). Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat až po jeho skončení, tj. po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
V projednávané věci, která se týká opatření o přibrání znalce a jeho údajného antidatování, vůbec nejde o finální rozhodnutí, ale o jeden z mnoha úkonů v rámci probíhajícího přípravného řízení, které dále pokračuje. Zásah Ústavního soudu, stěžovatelem požadovaný, by byl v této fázi nepřiměřeným zásahem do kompetencí orgánů činných v trestním řízení. Ústavní stížnost byla totiž podána za situace, kdy trestní řízení není dosud pravomocně skončeno. Stěžovatel má stále možnost v jeho rámci chránit si svá práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Tím, že se věc nachází teprve na samém počátku v přípravném řízení, zůstávají stěžovateli zachovány i všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv, včetně dovolání. Jinými slovy, stěžovatel má ve své dispozici celou řadu jiných procesních prostředků k ochraně svých práv, než je ústavní stížnost, která je ze shora uvedených důvodů nepřípustná. Pokud by Ústavní soud návrhu stěžovatele vyhověl, překročil by své pravomoci a výrazně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu