ECLI:CZ:US:2011:1.US.3078.10.1
sp. zn. I. ÚS 3078/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 18, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2010, čj. 58 Co 276/2010 - 62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 8. 2009, čj. 26 C 163/2001 - 46, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 12. 2009, čj. 26 C 163/2001 - 55. Tímto usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku téhož soudu ze dne 26. 8. 2002, čj. 26 C 163/2001 - 13.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že považuje závěr odvolacího soudu, o řádném doručení rozsudku dne 26. 8. 2003, za nesprávný a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Tímto závěrem mu odvolací soud odňal právo žádat přezkum rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení, neboť přesto, že rozsudek nebyl řádně doručen, bylo jeho odvolání odmítnuto jako opožděné.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 8. 2009, čj. 26 C 163/2001 - 46, bylo odvolání stěžovatele (ze dne 1. 8. 2008!) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 8. 2002, čj. 26 C 163/2001 - 13, odmítnuto. Jednalo se o odvolání proti rozsudku pro zmeškání, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku. Soud vyšel z toho, že předvolání k ústnímu jednání bylo stěžovateli řádně doručeno na adresu P., osobně ho převzal dne 11. 7. 2002, ale k jednání se nedostavil. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 12. 2002, stěžovateli byl doručen fikcí doručení. Podle sdělení České pošty, s. p., byla totiž zásilka obsahující písemné vyhotovení předmětného rozsudku uložena pro stěžovatele na poště dne 6. 11. 2002, pokus o doručení provedla doručovatelka J. M. Dne 26. 8. 2003 se stěžovatel dostavil k soudu a převzal písemné vyhotovení rozsudku s doložkou právní moci. Podáním doručeným obvodnímu soudu dne 6. 8. 2008 stěžovatel navrhl zrušení rozsudku pro zmeškání s odůvodněním, že ke zmeškání došlo z omluvitelných důvodů. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2008, čj. 26 C 163/2001 - 30, byl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítnut a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 58 Co 239/2009, bylo toto usnesení potvrzeno.
Označený rozsudek byl tedy stěžovateli doručen dne 18. 11. 2002, v souladu s ustanovením §46 odst. 4 OSŘ, na základě fikce doručení. Zásilka obsahující rozsudek byla stěžovateli uložena na poště dne 6. 11. 2002, desátým dnem doručení byl 18. listopad 2002. Od 19. 11. 2002 tedy běžela stěžovateli 15tidenní lhůta k podání odvolání, která uplynula dne 2. 12. 2002. Odvolání do předmětného rozsudku bylo podáno až 1. 8. 2008, tedy opožděně. Stěžovateli byl zmíněný rozsudek opětovně doručen dne 26. 8. 2003, kdy se osobně dostavil do kanceláře soudu nahlížet do spisu a převzetí rozsudku stvrdil svým podpisem. Soud uzavřel, že stěžovatel byl s rozsudkem seznámen nejpozději dne 26. 8. 2003.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Vyšel ze jištění, že stěžovatel převzal rozsudek s vyznačenou právní mocí nejpozději dne 26. 8. 2003. Tuto skutečnost potvrdil svým podpisem, jeho totožnost byla ověřena občanským průkazem. Odvolací soud odkázal na §12 odst. 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti čj. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění Instrukce čj. 423/2002-Org,, uveřejněné pod č. 16/2003 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti. Vyložil, že i když v daném případě nebyl zcela přesně dodržen postup podle citovaného ustanovení (na prvopisu rozsudku není záznam s podpisem stěžovatele), je smyslem úpravy v kancelářském řádu potvrdit podpisem převzetí konkrétního rozhodnutí. Je nepochybné, že stěžovatel měl objektivní možnost se s napadeným rozsudkem obvodního soudu včas seznámit. Jako žalovaný ve sporném řízení věděl o probíhajícím řízení, rozsudek měl k dispozici, takže jeho odvolání, podané po více než pěti letech, nelze hodnotit jinak než jako snahu oddálit splnění pravomocně uložené povinnosti, které je vymáháno v exekučním řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 49 Nc 1582/2006.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu o doručení předmětného rozsudku a namítá nedodržení kancelářského řádu při jeho doručování. Stěžovatel tvrdí, že došlo k pochybení odvolacího soudu, ale ponechal zcela stranou své vlastní jednání. Bez omluvy se nezúčastnil nařízeného jednání, i když byl v ten den na soudě přítomen, v úložní době si nevyzvedl zásilku s rozsudkem na adrese pro doručování, soudu neoznámil změnu své adresy a konečně navštívil soud až po roce od vyhlášení předmětného rozsudku, kdy převzal rozsudek, který napadl odvoláním až po dalších pěti letech.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud na základě správně zjištěného skutkového stavu věci vyvodil správné právní závěry, které náležitě odůvodnil. Podrobně se zabýval argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Při doručení rozsudku stěžovateli byl zcela naplněn smysl a účel právní úpravy doručování, zakotvené v kancelářském řádu a rozsudek lze považovat za řádně doručený. Ve shodě se závěry odvolacího soudu lze odvolání stěžovatele, podané po pěti letech od doručení rozsudku ukládajícího zmíněné plnění, považovat za ryze účelové, mající za cíl vyhnout se povinnosti uložené stěžovateli předmětným rozsudkem. Ústavní soud zde neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu