ECLI:CZ:US:2011:1.US.3111.10.1
sp. zn. I. ÚS 3111/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. G., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem v Praze, Tychonova 3, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Kse 23/2009-100, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovením čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatel dále namítá, že napadeným rozhodnutím, resp. řízením, v němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, bylo zasaženo do jeho práv dle čl. 2 odst. 2 a čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že úprava kárného řízení ve věcech soudních exekutorů je v rozporu s právem na spravedlivý proces, a to jednak z důvodu složení kárného senátu, jednak proto, že mu nebylo umožněno domáhat se přezkumu kárného rozhodnutí u soudu vyšší instance.
Stěžovatel je přesvědčen, že pokud jsou v souladu s ustanovením §4b zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"), dvěma přísedícími kárného senátu soudní exekutoři, tedy de facto konkurenti v rámci výkonu exekuční činnosti, není takto složený kárný senát nezávislým a nestranným soudem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel zároveň tvrdí, že takto složený kárný senát nesplňuje ani kritéria ve smyslu čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 Úmluvy, neboť v kárném senátu jsou zastoupeni soudci nejvyšších soudních instancí, jsou zde však v menšině, většinu tvoří přísedící, kteří nejsou soudci nejvyšších soudních instancí, nejsou dokonce vůbec soudci, ale příslušníky jiných právnických povolání, kteří nemají s rozhodováním v soudních věcech žádné zkušenosti, nemusí splňovat žádné kvalifikační předpoklady a v tomto ohledu je na ně nutno nahlížet jako na laiky. Takovým soudním orgánem nemůže být dle stěžovatele dostatečně garantována správnost a dokonce ani spravedlnost rozhodování.
V ústavní stížnosti stěžovatel dále rozvádí své přesvědčení o tom, že řízení ve věci kárné odpovědnosti soudních exekutorů je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, a proto osobám obviněným v rámci takového řízení náleží právo na přezkum rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem. V této souvislosti stěžovatel dovozuje, že pokud §116 odst. 3 exekučního řádu umožňuje uložit soudnímu exekutorovi pokutu až do výše stonásobku všeobecného vyměřovacího základu stanoveného podle zákona o důchodovém pojištění, jedná se mimo jakoukoli pochybnost o citelný peněžitý trest ve smyslu tzv. Engelova testu (rozhodnutí ESLP ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), dle kterého půjde o řízení o trestním obvinění v případě, že hrozí v řízení zbavení osobní svobody obviněného, k naplnění této podmínky postačuje i citelný peněžitý trest. Vzhledem k výše zmiňovanému složení kárného senátu je stěžovatel také přesvědčen o tom, že nepřipadá v úvahu ani výjimka z práva na přezkum rozhodnutí dle čl. 2 odst. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě a kárně obviněnému je nutno garantovat právo na přezkoumání rozhodnutí soudem vyšší instance.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že jím spáchané provinění mělo spočívat v průtazích v řízení. Právní předpis však nestanoví, co je míněno průtahy v řízení, resp. jaké prodlení je nutno chápat jako průtahy v řízení, za které by mohlo být uloženo kárné opatření. Ustanovení zákona jsou natolik obecná, že je pod ně možno subsumovat libovolné jednání, a posouzení případné viny kárně obviněného tak leží výhradně na libovůli rozhodujícího orgánu. Stěžovatel tvrdí, že nemohl vědět, jaké jednání je protiprávní (ve smyslu trestné), přesto mu bylo pravomocně uloženo kárné provinění, a to v řízení, které má povahu řízení trestního. Takový stav považuje stěžovatel za rozporný s ústavním pořádkem.
Závěrem stěžovatel namítá, že se v průběhu kárného řízení domáhal provedení důkazu výslechem svědka, kterým mělo být prokázáno, že oprávněná v rámci zkoumaného exekučního řízení dala stěžovateli pokyn, aby v exekučním vymáhání nepokračoval. Soud tento návrh zamítl pro nadbytečnost s tím, že existence pokynu není relevantní. Dle názoru kárného senátu musí soudní exekutor dodržovat rovnost účastníků, a i v případě pokynu oprávněného, aby v exekučním řízení nepokračoval, musí konat. Takový závěr považuje stěžovatel za nesprávný a v rozporu s příslušnými právními předpisy. Je nutno zohlednit, že exekuční řízení je zahájeno a vedeno v zájmu oprávněného a je pouze na jeho uvážení, zda v něm bude pokračovat nebo návrh vezme zpět, o to více je nepochybně oprávněn požadovat přerušení provádění výkonu exekuce. Případnou nečinností ze strany soudního exekutora přitom může být postižen pouze oprávněný, neboť v zájmu oprávněného je vymožení pohledávky, zatímco povinný nemá zájem na vymožení pohledávky a nečinností tedy nemůže být postižen. Sám kárný senát přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že za určitých okolností může být návrh oprávněného akceptovatelný. Pokud by tedy mohl být takový pokyn akceptovatelný, mohlo by prokázání takového pokynu ze strany oprávněného znamenat, že nečinnost soudního exekutora byla po určitou dobu důvodná a až překročení určité doby by mohlo znamenat, že započalo běžet prodlení s učiněním exekučního úkonu, které by mohlo být kárným senátem shledáno jako podstata kárného provinění. Pokud tedy kárný senát odmítl výslech navrženého svědka, resp. vyložil právní předpisy uvedeným způsobem, došlo tak k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a porušení zákazu libovůle dle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
II.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti opětovně poukázal na skutečnost, že úkony soudního exekutora se v rámci exekučního řízení považují za úkony exekučního soudu, z takového postavení pak vyplývá kárná odpovědnost soudního exekutora, na kterou nemůže mít vliv, že vysoký finanční postih či odvolání z funkce exekutora se dotýká nejen jeho samého, ale také jeho zaměstnanců. Pokud jde o složení kárného senátu, to považuje Nejvyšší správní soud za standardní a nezpůsobující porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud dodává, že ve věci stěžovatele rozhodoval kárný senát ve složení tří soudců, státního zástupce, advokáta a právníka - akademika. Námitky stěžovatele (účast exekutorů) tedy směřují proti právní úpravě, podle které nebylo postupováno. Ohledně námitky stěžovatele, týkající se naplnění skutkové podstaty, která není zákonem přesně definována, odkazuje Nejvyšší správní soud na dřívější judikaturu kárných senátů Exekutorské komory, které již v minulosti označily průtahy v činnosti za kárné provinění. Ohledně dalších námitek odkazuje Nejvyšší správní soud na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09.
Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření stěžovateli, aby se k němu mohl vyjádřit.
Ve své replice stěžovatel nesouhlasil s odkazem Nejvyššího správního soudu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/09, neboť uvedený nález Ústavního soudu se zabýval otázkou kárné odpovědnosti soudce, tedy státního zaměstnance. Toto rozhodnutí jako celek tedy nemůže být podkladem pro rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele, neboť jsou dány zásadní rozdíly v postavení soudce a soudního exekutora, zejména pro danou věc je relevantní rozdíl z hlediska hrozících sankcí. V tomto ohledu je činnost soudních exekutorů mnohem bližší činnosti advokátů než činnosti soudců, v případě advokátů je však garantováno právo na přezkum rozhodnutí v kárném řízení. Pokud ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud uvádí, že úkony soudního exekutora se v exekučním řízení považují za úkony soudu, jedná se pouze o zákonnou fikci, že úkony činí soud a nikoli exekutor. Skutečnost je však taková, že úkony jsou činěny exekutorem jako nezávislým podnikatelem. Pokud Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na dřívější judikaturu kárných senátů Exekutorské komory, které již v minulosti označily průtahy v činnosti za kárně provinění, stěžovatel namítá, že za situace, kdy zákonem není dostatečně stanoveno, jaké jednání je protiprávní a jaké není, není možno tento deficit odstranit ani podrobným popisem skutkových zjištění ani případnou předchozí judikaturou kárných senátů Exekutorské komory.
III.
Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kse 23/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 5. 2005 č. j. Nc 4957/2005-8 byla ve prospěch oprávněné České spořitelny, a. s., nařízena exekuce na majetek čtyř povinných pro vymožení částky 19 842,82 Kč s příslušenstvím (včetně úroku ve výši 6 %). Provedením exekuce byl pověřen stěžovatel. Po úkonech, směřujících ke zjištění majetku povinných, vydal stěžovatel v květnu, srpnu a září 2007 několik exekučních příkazů postihujících majetek povinných. Dle doručenek, přiložených k originálům exekučních příkazů ve spisu vedeném exekutorem, byly tyto exekuční příkazy předány k poštovní přepravě na konci prosince 2008, a to jak povinným, tak i osobám, které měly dle těchto příkazů majetek zajistit (plátci mzdy, plátci dávek). Výjimkou byl pouze exekuční příkaz č. j. 25 Ex 1404/05-36, o provedení exekuce prodejem nemovitosti, který byl doručen Katastrálnímu pracovišti v Lounech dne 5. 6. 2007. Posledním z vydaných exekučních příkazů byl příkaz ze dne 12. 9. 2007 č. j. 25 Ex 1404/05 44, o provedení exekuce srážkami ze mzdy, který byl doručen povinné dne 9. 6. 2009, doklad o doručení či předání k přepravě plátci mzdy není součástí spisu. Dalším dokumentem zařazeným do spisu dle jeho data je přípis povinné R. M., která podala dne 14. 1. 2009 na stěžovatele žalobu dle zákona č. 82/1998 Sb., v níž se domáhala výpočtu úroků z prodlení pouze k datu vydání exekuce s odůvodněním, že v případě podání informace o vedení exekučního řízení by dlužnou pohledávku okamžitě uhradila. Dne 4. 6. 2009 byly usnesením stěžovatele veškeré exekuční příkazy zrušeny z důvodu vymožení pohledávky. Ministryně spravedlnosti podala na stěžovatele dne 9. 7. 2009 kárnou žalobu, neboť ve věci vedené pod sp. zn. 25 EX 1404/05 byl nečinný v období od 12. 9. 2007, kdy vydal exekuční příkaz č. j. 25 Ex 1404/05-44, do 31. 12. 2008, kdy dle návrhu probíhalo doručování usnesení soudu o nařízení exekuce solidárně povinným. Dle kárného žalobce tímto stěžovatel porušil povinnost postupovat bez zbytečných průtahů, stanovenou exekučním řádem a Pravidly profesionální etiky a pravidly soutěže soudních exekutorů, nezávisle, svědomitě a pečlivě, za což mu navrhl uložit odpovídající kárné opatření v souladu s §116 odst. 2 exekučního řádu. Rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Kse 23/2009-100 byl stěžovatel uznán vinným, že závažně porušil ustanovení §46 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s §2 exekučního řádu, čímž spáchal kárné provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu. Za to uložil kárný senát stěžovateli podle §116 odst. 3 písm. b) exekučního řádu písemné napomenutí.
IV.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatele, že řízení ve věci kárné odpovědnosti soudních exekutorů je řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, a proto osobám obviněným v rámci takového řízení tedy náleží právo na přezkum rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na svůj nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09, ve kterém dospěl k závěru, že " právní úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu není protiústavní; obecné právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno. Na kárná řízení podle zákona č. 7/2002 Sb. není aplikovatelné ustanovení čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě; tato řízení není ve světle kritérií stanovených Evropským soudem možno kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění. Jde totiž o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jejich povahy. Rovněž charakter hrozících sankcí je vlastní řízení disciplinárnímu. Právo na odvolání v těchto řízeních nelze dovodit ani ze skutečnosti, že možnost podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí je v rámci českého právního řádu pravidlem. Kárné řízení se soudci obecných soudů, státními zástupci a soudními exekutory je totiž řízením zcela specifickým, jež je vedeno před zvláštním senátem Nejvyššího správního soudu a jež není možné z hlediska jeho povahy srovnávat s běžným občanskoprávním či trestním řízením".
Jak však vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje odlišnost mezi kárným řízením se soudci obecných soudů a státními zástupci na straně jedné, a soudními exekutory na straně druhé, v rozsahu hrozících sankcí, které jsou v případě exekutorů podstatně vyšší.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená mimo jiné, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její bezprostřednost; pokud by ji podal ten, kdo napadeným zásahem orgánu veřejné moci bezprostředně ve svých základních právech nebo svobodách postižen nebyl, jednalo by se o osobu, která je k podání návrhu zjevně neoprávněná. Jinými slovy, stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež kárným rozhodnutím nastala v jeho právní sféře.
V dané věci byl rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2010 č. j. 11 Kse 23/2009-100 stěžovatel uznán vinným, že závažně porušil ustanovení §46 odst. 1 exekučního řádu, ve spojení s §2 exekučního řádu, čímž spáchal kárné provinění podle §116 odst. 2 exekučního řádu, za což mu uložil kárný senát podle §116 odst. 3 písm. b) exekučního řádu písemné napomenutí.
Je tedy zřejmé, že v projednávané věci nebylo stěžovateli uloženo takové kárné provinění, resp. takový citelný peněžitý trest, který zmiňuje v ústavní stížnosti v souvislosti se svým právem na přezkoumání kárného rozhodnutí nadřízeným soudním orgánem. S ohledem na charakter uloženého kárného opatření nelze hovořit ani o výrazném negativním dopadu do osobního a společenského postavení stěžovatele.
Za tohoto stavu je zřejmé, že k porušení stěžovatelových základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ustanovení čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě, nedošlo a ani dojít nemohlo. Totéž platí i pro námitky stěžovatele vztahující se k účasti exekutorů coby vzájemných konkurentů v kárném senátu Nejvyššího správního soudu, neboť jak vyplývá z obsahu vyžádaného soudního spisu, ve věci stěžovatele v kárnému senátu soudní exekutor nezasedal.
Pokud stěžovatel obecně namítá, že složení kárného senátu Nejvyššího správního soudu nemůže dostatečně garantovat nezávislost, správnost a spravedlnost rozhodování, Ústavní soud zdůrazňuje, jak to již učinil ve svém výše citovaném nálezu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09, že kárné řízení se soudci obecných soudů, státními zástupci a soudními exekutory není možné z hlediska jeho povahy srovnávat s běžným občanskoprávním či trestním řízením. Jedná se totiž o specifický typ řízení, který se dotýká pouze úzkého okruhu právnických profesí, přičemž úkony jejích příslušníků, vykonávané v rámci jejich funkce či činnosti, jsou považovány za úkony státního orgánu.
Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že mu bylo uloženo kárné provinění za jednání (průtahy v řízení), o němž nemohl vědět, že je trestné.
V odůvodnění svého napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že "není zcela vyloučeno, aby soudní exekutor zohlednil pokyny či návrhy vznesené některým z účastníků řízení, avšak vždy musí dodržovat zásadu rovnosti účastníků, nestrannost a vázanost právními předpisy. ... Povinnost postupovat plynule, rychle a účelně, je v exekučním řádu zakotvena v §46 odst. 1 (ve znění současném i ve znění účinném v době vzniku a průběhu vytýkaných průtahů), ve spojení s §2 exekučního řádu. Tato povinnost je odvozena z jedné ze základních procesních zásad řízení vyjádřené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a soudní exekutor je povinen tuto zásadu dodržovat na základě již zmíněného §2 exekučního řádu a rovněž §52 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 10. 2009 (v současném znění se jedná o §55b exekučního řádu). Výklad, podle kterého proti případné nečinnosti exekutora zákon neposkytuje prostředky ochrany, je zcela nepřijatelný. Jak je konstantně judikováno, právo na řízení bez průtahů je součástí práva na spravedlivý proces, jehož se může domáhat každý v každém stadiu řízení. Exekutor je tedy povinen v řízení postupovat bez zbytečných průtahů, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení či třetích osob."
Ústavní soud se s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a dodává k nim následující.
Ústavní soud se ve své judikatuře již vícekrát vyslovil k postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako veřejného činitele [viz např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)]. Tento svůj status soudní exekutor získal na základě exekučního řádu. Ustanovení §1 odst. 1 tohoto zákona mimo jiné stanoví, že soudní exekutor je fyzickou osobou, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. Podle ustanovení §4 exekučního řádu má exekutor při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele. Z uvedeného vyplývá, že exekučním řádem přenesl stát část výkonu své moci - specificky moci soudní, jíž je třeba rozumět soudní řízení, počínaje řízením nalézacím až po řízení vykonávací - na soudní exekutory [viz nález sp. zn. II. ÚS 1331/07 ze dne 27. 11. 2007 (N 207/47 SbNU 255)]. Jimi sice jsou fyzické osoby, avšak tato skutečnost má význam toliko právně technický či organizačně institucionální. Z hlediska funkcionálního vykonávají tyto osoby státní moc, resp. moc soudní (viz též např. označení soudní exekutor, či věta druhá ust. §28 exekučního řádu: "Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu."). Jinými slovy, vykonává-li exekutor funkce, které by jinak byl povinen vykonat stát, resp. soud, je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává; stejně tak pro tyto osoby musí platit stejný standard ochrany jako v řízení před soudy, a to včetně možnosti účastníka řízení dovolávat se nečinnosti exekutora jako soudní osoby, resp. průtahů v exekučním řízení jako v řízení soudním. S výše uvedeným souvisí skutečnost, že s účinností od 1. 7. 2004 zákonodárce reagoval na deficit účinné právní ochrany účastníků řízení proti nečinnosti soudu zavedením institutu návrhu na provedení procesního úkonu (ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích). Existence tohoto procesního prostředku přináší sebou kvalitativní změnu v procesních prostředcích účastníků řízení, umožňující účastníkům řízení, v němž dochází k značným a neodůvodněným průtahům, domoci se nápravy.
Je triviálním úsudkem, že ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě v soudním řízení k nedůvodným časovým prodlevám, resp. nečinnosti soudu. Při jejich hodnocení Ústavní soud vychází z vlastní ustálené rozhodovací praxe, jež obsahově navazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v nichž formuloval zásady pro určení, zda řízení se odbývá v přiměřené nebo naopak nepřiměřené době; významnými kritérii je zde složitost věci, vlastní chování stěžovatele, jednání a postupy soudních orgánů, a je třeba vzít v potaz i to, co je pro stěžovatele "v sázce" (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2000 č. 30979/96, Frydlender proti Francii); podle toho může být přiměřenost délky řízení posuzována přísněji, jestliže si věc žádá rychlé a bezodkladné vyřízení, průtahy mají na stěžovatele zvlášť tíživý dopad, nebo zde působí věk či zdravotní stav stěžovatele (srov. např. rozsudek ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, Voleský proti České republice, rozsudek ze dne 10. 6. 2003 č. 53341/99, Hartman proti České republice). Vždy je nutné individuálně zvažovat, zda jde o prodlevy neodůvodněné (srov. nález II. ÚS 71/99, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 30, str. 281), tj. zda jsou přičitatelné soudu, přičemž naopak právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jednáním stěžovatele, případně jde-li o věc, kdy délka řízení její složitosti odpovídá.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 (in: Sbírka nálezů a usnesení - svazek č. 32, str. 219) Ústavní soud konstatoval, že pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou průtahy způsobovány subjektivním faktorem na straně obecného soudu (resp. rozhodujícího soudce) či faktorem objektivním, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví, včetně množství napadlých věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů. Podle dříve vyjádřeného přesvědčení Ústavního soudu je to státní moc jako celek - bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek - která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, a netřeba zdůrazňovat, že přirozeným atributem takové ochrany je také její včasnost. Z hlediska postavení jednotlivce proto není - v zásadě - významné, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle; klíčovým prvkem je zjištění, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věcech Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku [rozsudek ze dne 13. 7. 1983 č. 8737/79], Guincho proti Portugalsku [rozsudek ze dne 10. 7. 1984 č. 8990/80], DeCubber proti Belgie [rozsudek ze dne 26. 10. 1984 č. 9186/80], či Erkner a Hofauer proti Rakousku [rozsudek ze dne 23. 4. 1987 č. 9616/81]).
Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené závěry, týkající se průtahů v řízení před obecnými soudy, dopadají v plném rozsahu také na nečinnost soudního exekutora v exekučním řízení. Tato skutečnost vyplývá z postavení soudního exekutora, který má při výkonu exekuční činnosti postavení veřejného činitele a je při výkonu svěřené státní moci povinen dbát a respektovat základní práva těch osob, ve vztahu k nimž přenesenou státní moc vykonává. Nelze přitom souhlasit s tvrzením stěžovatele, že případnou nečinností ze strany soudního exekutora může být postižen pouze oprávněný. Jak je zřejmé z nyní projednávané věci, jedním z důsledků nečinností soudního exekutora mohou být např. stále nabíhající úroky z prodlení, nemluvě o celkové právní a finanční nejistotě povinného.
Ústavní soud uzavírá, že postupem Nejvyššího správního soudu nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, ani jiné ze stěžovatelem uvedených základních práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 1. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu