ECLI:CZ:US:2011:1.US.3173.11.1
sp. zn. I. ÚS 3173/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: M. J. D., zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2010, čj. 8 Ca 379/2007 - 86, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 65/2010 - 106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 1. 10. 2007, čj. OAM-15-538/2007, ve kterém neuspěla. Stěžovatelka je přesvědčena, že Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud porušily její základní právo zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 10. 6. 2009 podala prostřednictvím Městského soudu v Praze kasační stížnost proti jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2009, čj. 8 Ca 379/2007 - 31, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 1. 10. 2007, kterým jí byla uložena povinnost uhradit náklady spojené s jejím správním vyhoštěním ve výši 35.350,- Kč. Do kasační stížnosti zahrnula i žádost o osvobození od soudních poplatků a žádost o ustanovení advokáta podle §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("SŘS").
Městský soud v Praze žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce zamítl usnesením ze dne 5. 2. 2010, sp. zn. 8 Ca 379/2007. Proti tomuto usnesení stěžovatelka kasační stížnost podat nestihla. Byla proto vyzvána k zaplacení soudního poplatku za podanou kasační stížnost. Stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku podruhé a o této žádosti městský soud již nerozhodoval a dne 4. 8. 2010 řízení o kasační stížnosti zastavil. Kasační stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení byla zamítnuta shora označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, napadeným touto ústavní stížností. Podle názoru stěžovatelky je výklad obsažený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu formalistický, pomíjející smysl právní úpravy a v důsledku toho porušující právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2010, čj. 8 Ca 379/2007 - 86, zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatelky, podané proti rozsudku téhož soudu ze dne 28. 5. 2009, čj. 8 Ca 196/2007 - 31 (viz shora). Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Soud její žádost zamítl usnesením, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2010. Poté, dalším usnesením ze dne 29. 3. 2010, vyzval stěžovatelku, aby do deseti dnů od doručení zaplatila soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč. Současně ji upozornil, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení zastaveno. Výzva k zaplacení soudního poplatku byla stěžovatelce doručena dne 26. 4. 2010 do vlastních rukou. Stěžovatelka poté písemně požádala o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku. Soud proto posečkal, ale soudní poplatek nebyl zaplacen ani dodatečně, a proto soud řízení zastavil podle §47 písm. c) SŘS a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze zamítl. Pro daný případ shledal podstatným, že stěžovatelka nepodala kasační stížnost proti usnesení ze dne 5. 2. 2010, kterým Městský soud zamítl její v pořadí první žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesení obsahovalo poučení o právu podat proti němu kasační stížnost. Přípustnost kasační stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků vyplývá i ze soudní judikatury (např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, čj. 1 As 70/2008 - 74). Stěžovatelka však kasační stížnost nepodala, i když jí usnesení bylo doručeno a ona ho osobně převzala. Po marném uplynutí lhůty k podání kasační stížnosti ji městský soud vyzval znovu k úhradě poplatku. Stěžovatelka však místo zaplacení soudního poplatku znovu požádala o přiznání osvobození. Její opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků nemůže nic změnit na tom, že důvody, pro které jí městský soud osvobození nepřiznal, nebyly včas a úspěšně zpochybněny. V pořadí druhá žádost o osvobození byla podána teprve v reakci na zaslanou výzvu k úhradě soudního poplatku. Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka podala žádost proto, že by u ní došlo k zásadní změně majetkových poměrů, což by případně mohlo vést k odlišnému posouzení takové žádosti. Naopak, stěžovatelka v kasační stížnosti zdůrazňuje, že se její majetkové poměry nezměnily.
Druhá žádost stěžovatelky tedy nepřinesla nic nového. Tato okolnost je zásadní pro úvahu, zda byl městský soud povinen rovněž o této žádosti samostatně rozhodnout. Účelem přiznání osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 SŘS je zajistit, aby těm, kteří objektivně nemohou, vzhledem k osobní či majetkové situaci, uhradit soudní poplatek, nebyl znemožněn přístup k soudní ochraně. Rozhodně však nelze tuto žádost uplatňovat jako "univerzální obranu" proti každé výzvě soudu k úhradě soudního poplatku. Poplatková povinnost k úhradě soudního poplatku vznikla již podáním kasační stížnosti. Stěžovatelka neměla na výběr, zda bude brojit proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků kasační stížností nebo zda vyčká zaslání další výzvy k úhradě poplatku a znovu požádá o osvobození. Pokud v mezidobí nedošlo ke změně faktických poměrů, které by mohly odlišné rozhodnutí o druhé žádosti odůvodňovat, postupoval městský soud správně, pokud o její, v pořadí druhé žádosti samostatně nerozhodoval. Opačný postup by vedl k nekonečnému řetězení téhož problému, neboť by nebylo možné účastníkovi řízení zabránit, aby na každou výzvu k úhradě soudního poplatku nereagoval (za nezměněného skutkového stavu) novou žádostí o osvobození. To by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Městský soud proto správně vycházel z toho, že v řízení nebyly shledány podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků a jelikož poplatek nebyl ani v následné lhůtě zaplacen, řízení o kasační stížnosti správně zastavil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obsaženými v rozhodnutí Městského soudu v Praze i Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Po přezkoumání věci dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se věcí stěžovatelky důkladně zabývaly a správně aplikovaly příslušná ustanovení soudního řádu správního. Vzaly v úvahu všechny argumenty stěžovatelky a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Zejména pak Nejvyšší správní soud jasně a srozumitelně vyložil podstatu základního problému procesního charakteru v předmětné věci a jak měla stěžovatelka postupovat, aby řízení o kasační stížnosti nebylo zastaveno. Ústavní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatelky, že by v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu