ECLI:CZ:US:2011:1.US.3179.10.1
sp. zn. I. ÚS 3179/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Evou Pavlíčkovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Hluboká 1366, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, č. j. 30 Cdo 2533/2009-395, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil ze soudního spisu následující.
Okresní soud ve Zlíně rozhodl rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 6 C 22/97-340, tak, že stěžovatel jako žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni částku 31.735,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 6. 10. 1995 do zaplacení (výrok I.), žalobu proti žalované 2) ohledně částky 76.1472,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 5. 9. 1995 do zaplacení zamítl (výrok II.) a žalobu proti stěžovateli ohledně částky 44.437,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 6. 10. 1995 do zaplacení zamítl (výrok III.). Navazujícími výroky (ad IV. a V.) rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 5. 11. 2008, č. j. 59 Co 144/2008-375, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně uložení povinnosti stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 31.735,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 25. března 1997 do zaplacení, potvrdil; v témže výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 18 % z částky 31.735,- Kč za období od 6. října 1995 do 24. března 1997, jej změnil tak, že se v této části žaloba zamítá. Zrušil dále výrok V. rozsudku soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice na účet uvedeného soudu specifikované náklady řízení, a konečně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §241b odst. 3 §a §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl Nejvyšší soud v podstatě následující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel, nezastoupen advokátem, blanketní dovolání (č.l. 380), v němž v rozporu s ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. neuvedl, v jakém rozsahu ani z jakých důvodů jej napadá. Toto dovolání následně doplnil podáním sepsaným prostřednictvím jemu ustanovené advokátky (až) dne 20. května 2009 (č.l. 391-393).
Nejvyšší soud uvedl, že již v usnesení uveřejněném pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, že tzv. blanketní dovolání může být doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, jen do uplynutí dovolací lhůty (jak ji vymezuje §240 o. s. ř.). Dovolání, které nebylo o uvedené náležitosti doplněno v propadné (prekluzivní) lhůtě určené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, přičemž nemůže přihlížet ani k pozdějšímu doplnění dovolání.
Nejvyšší soud dodal, že od tohoto závěru nemá důvod se odchýlit ani v posuzované věci. Rozsudek odvolacího soudu obsahující řádné poučení o dovolání, o lhůtě k jeho podání, i o soudu, u něhož se podává, byl advokátce dovolatele doručen v úterý dne 9. prosince 2008 (srov. doručenku na č.l. 378 verte). Lhůta k odstranění vad dovolání doplněním rozsahu, v němž je předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadáno, a některého z dovolacích důvodů, tak marně uplynula v pondělí dne 9. února 2009 (§57 odst. 2 o. s. ř.). "Přitom následné skutečnosti spočívající v tom, že soud prvního stupně za dané procesní situace zcela nadbytečně přípisem ze dne 10. března 2009 (viz č.l. 383 verte) vyzval dovolatele "nechť obratem dodá odůvodnění dovolání, které bylo soudu doručeno 27.1. 2009 ve 2 vyhotoveních", na což dovolatel reagoval podáním ze dne 26. března 2009 (č.l. 384) s žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (č.l. 385), a že posléze soud prvního stupně usnesením ze dne 6. dubna 2009, č.j. 6 C 22/97-388, žádosti dovolatele o soudní liberaci vyhověl a pro dovolací řízení mu ustanovil shora uvedenou advokátku, která podáním ze dne 20. května 2009 blanketní dovolání dovolatele o zákonem předepsané náležitosti doplnila, nemohly již nic změnit na shora popsaném prekluzivním účinku."
II.
Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel ústavní stížností navrhuje zrušit - pro porušení svého základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - pouze usnesení Nejvyššího soudu. To platí hlavně se zřetelem k jednoznačnému petitu napadajícímu jen usnesení Nejvyššího soudu; to plně koresponduje odůvodnění ústavní stížnosti, v níž je argumentováno jen proti usnesení Nejvyššího soudu, a i jako účastník řízení je uveden jen Nejvyšší soud.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ve svém podání ze dne 26. 3. 2009 poukázal na skutečnost, že mu nebyla (v souladu s §30 o. s. ř.) stanovena lhůta k odstranění nedostatku dovolacího řízení - ustanovení zástupce, ač je předseda senátu povinen účastníka o možnosti podat tuto žádost poučit. Tedy soud jej nevyzval k odstranění nedostatku dovolacího řízení, respektive, byl vyzván okresním soudem až po uplynutí lhůty k doplnění náležitostí dovolání. Jeho lhůta prý byla zachována, neboť lhůta k doplnění důvodů a rozsahu dovolání měla počít běžet až dnem následujícím po právní moci rozhodnutí o ustanovení právního zástupce v dané věci. Byl-li stěžovateli ustanoven právní zástupce pro dovolací řízení až po uplynutí lhůty z důvodů ležících na straně soudu, a z toho důvodu bylo jeho dovolání odmítnuto, byl tímto postupem soudu zkrácen na svých právech zaručených mu Listinou základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud argumentuje v napadeném rozhodnutí zejména ustanovením §241b odst. 3 věta první o. s. ř.: "Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.". Stěžovatel však doplnil důvody dovolání a napadený rozsah odvolacího rozhodnutí až po uplynutí citované zákonné prekluzivní lhůty.
Stěžovatel proti tomu v podstatě namítá, že měl být (v souladu s §241b odst. 2 o. s. ř. a §241b odst. 3 věta druhá a in fine o. s. ř.) soudem prvního stupně - a to před uplynutím prekluzivní lhůty dle §241b odst. 3 věta první o. s. ř. (kterou argumentoval Nejvyšší soud) - vyzván k odstranění nedostatku povinného zastoupení a poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. Lhůta k doplnění důvodů dovolání a napadeného rozsahu odvolacího soudu by pak dle stěžovatele běžela až ode dne následujícího po právní moci rozhodnutí o ustanovení právního zástupce v dané věci. Tedy, pak by bylo stěžovatelovo dovolání podáno včas.
Ústavní soud k tomu uvádí následující.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není orgánem ochrany podústavního práva, ale pouze soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Z toho plyne, že samotné event. porušení ustanovení práva podústavního neznačí nutně též porušení základního práva či svobody účastníka řízení. Tedy, Ústavní soud se vhodností interpretace a aplikace podústavního práva (zde především §241b o. s. ř.) zásadně nezabývá.
Ústavní soud se tak mohl omezit jen na zkoumání, zda byla porušena některá základní práva či svobody stěžovatele. V úvahu připadalo - a to i vzhledem k obsahu ústavní stížnosti - porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Konkrétně jde o to, že soud prvního stupně - dle stěžovatele - v podstatě svou pasivitou (tedy včasným nevyzváním k odstranění nedostatku povinného zastoupení a včasným nepoučením o možnosti žádat o ustanovení zástupce) způsobil, že stěžovatel nestihl podat včas řádné dovolání; to - podle něho - znamená porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatel skutečně nebyl soudem vyzván k odstranění nedostatku povinného zastoupení a nebyl ani poučen o možnosti žádat ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. Ve spise lze nalézt jen pokyn pro kancelář následujícího znění: "vyzvi L. M., nechť obratem dodá odůvodnění dovolání, které bylo soudu doručeno 27. 1. 2009 ve 2 vyhotoveních" (srov. č. l. 383); tento pokyn byl navíc učiněn po uplynutí zákonné dovolací lhůty.
Tu Ústavní soud dovozuje, že však nelze nevnímat danou problematiku v celém kontextu.
Totiž, již z dovolání podaného samotným stěžovatelem plyne, že si byl nedostatku právního zastoupení vědom [srov. dovolání ze dne 27. 1. 2009, č.l. 380 "Toto dovolání bude doplněno a blíže odůvodněno o všechny náležitosti dle o. s. ř.) ve lhůtě 1 měsíce prostřednictvím právního zástupce."]. Vědomí stěžovatele o nedostatku právního zastoupení je dále potvrzováno jeho následným přípisem adresovaným soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2009 (srov. č. l. 384).
Ostatně, stěžovatel si musel být vědom i svého práva žádat o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř.; to již proto, že v tomto řízení (před nižšími soudy) mu takto již zástupce ustanoven byl (usnesením ze dne 16. 9. 2004 - srov. např. č. l. 388).
Nadto, stěžovatel neuvádí, jaký důvod - tím méně vážný - mu bránil požádat o ustanovení právního zástupce kupříkladu již ve svém blanketním dovolání (to by pak měl lhůtu k odstranění nedostatků svého dovolání zachovánu - srov. §241b odst. 3 in fine o. s. ř.). Dokonce, stěžovatel - naopak - v blanketním dovolání naznačil, že o ustanovení právního zástupce žádat nebude, neboť v něm uvedl "Toto dovolání bude doplněno a blíže odůvodněno o všechny náležitosti dle o.s.ř.) ve lhůtě 1 měsíce prostřednictvím právního zástupce."]. Vzdor tomu, ačkoli slíbil podání řádného dovolání právním zástupcem do 1 měsíce, svůj slib nesplnil.
Ústavní soud tedy, s ohledem na specifika nyní posuzované věci dovozuje - z hlediska roviny ústavní, tedy spravedlivého procesu - že smysl výzvy k odstranění nedostatku povinného právního zastoupení a poučení o právu žádat o ustanovení zástupce naplněn byl (byť tato výzva a poučení nebyla výslovně v dovolacím řízení realizována).
Advokátce stěžovatele bylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno již dne 9. 12. 2008 a stěžovatel podal pouhé blanketní dovolání až dne 27. 1. 2009, tedy nedlouho před skončením zákonné dovolací lhůty, byť byl poučen o nutnosti podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani nevysvětluje, z jakého důvodu mu sepsání blanketního dovolání o jedné větě trvalo tak dlouho. Přitom věděl, že v dovolacím řízení je povinné právní zastoupení. A - jak bylo uvedeno již shora - již při blanketním dovolání mohl stěžovatel požádat soud o ustanovení zástupce; to však neučinil a důvody svého poněkud pasivního postupu ani nevysvětluje.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti poukázal na to, že obdobný případ byl již Ústavním soudem řešen ve věci pod sp. zn. II. ÚS 3035/07. To je však jeho omyl. Totiž, v kasačním nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 3035/07, vyšly obecné soudy z názoru, že zastoupení ustanoveným advokátem se vztahuje na celé řízení, tedy včetně řízení dovolacího; tento názor pak Ústavní soud v citovaném nálezu neaproboval. V nyní posuzované věci však obecné soudy vyšly zjevně z názoru právě opačného [srov. např. napadené usnesení Nejvyššího soudu: "Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1) žalovaný (dále již odvolatel"), nezastoupen advokátem, blanketní dovolání (č.l. 380)..."].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu