ECLI:CZ:US:2011:1.US.3180.10.1
sp. zn. I. ÚS 3180/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASCOM, s. r. o., se sídlem U Pejřárny 97, Praha, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze, Hybernská 32, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2010, č. j. 1 As 17/2010-294, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 11. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka spatřuje pochybení Městského soudu v Praze v tom, že nebyla účinným způsobem adresně informována o správní žalobě podané společnostmi REMA Systém, a. s. a eD' system Czech a. s. O proběhnuvším řízení se dozvěděla teprve po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č.j. 5 Ca 187/2006-113. Tím došlo dle stěžovatelky k hrubému porušení práva na rovný přístup soudu ke všem účastníkům, neboť Městskému soudu v Praze bylo ze spisu, jakož i z jeho další úřední činnosti nepochybně známo, že společnost ASEKOL s. r. o. jako provozovatel kolektivního systému zpětného odběru elektrozařízení sdružuje řadu výrobců elektrozařízení, kteří přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku učinil závěr, že nevyrozumění výrobců elektrozařízení o probíhajícím soudním řízení a nedostatek aktivního přístupu Městského soudu při vyhledávání osob zúčastněných na řízení jsou porušením práva na spravedlivý proces, měl z tohoto důvodu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009, č.j. 5 Ca 187/2006-113, zrušit. Stěžovatelka také nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, který nepovažoval stěžovatelku za osobu zúčastněnou na řízení. Stěžovatelka má naopak zato, že splňuje všechny formální i materiální požadavky kladené na osoby zúčastněné na řízení. Odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem tak bylo porušením ústavně zaručeného práva stěžovatelky domáhat se svých práv u nestranného soudu.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 187/2006, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 18. 1. 2006 vydalo Ministerstvo životního prostředí rozhodnutí č.j. 5194/EN V/720/05, kterým bylo rozhodnuto o zápisu společnosti REMA 1000 IK, a.s. jako provozovatele kolektivního systému a o zápisu výrobců elektrozařízení (včetně společnosti eD' system Czech, a.s.) do Seznamu výrobců elektrozařízení, který vede Ministerstvo životního prostředí podle §37i zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"). Rozhodnutím ministra životního prostředí ze dne 30. 5. 2006, č. j. 3228/M/06, 39691/ENV/06, sp. zn. R/1829-A, byl odmítnut rozklad REMA 1000 Ik, a. s. proti výše citovanému rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 18. 1. 2006. Proti rozhodnutí o rozkladu podaly REMA Systém, a. s. a eD' system Czech a. s. žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č.j. 5 Ca 187/2006-113, tak, že rozhodnutí o rozkladu zrušil a věc vrátil Ministerstvu životního prostředí k dalšímu řízení. Paralelně s tímto řízením probíhalo řízení o návrhu společnosti ASEKOL s.r.o. na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení, v němž jako účastník řízení vystupoval pouze ASEKOL s. r. o. jako navrhovatel a jím zastoupení výrobci elektrozařízení včetně stěžovatelky. Na základě skutečností zjištěných nahlédnutím do soudního spisu podala stěžovatelka dne 19. 6. 2009 kasační stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu ze dne 15. 4. 2009, č.j. 5 Ca 187/2006-113, ve které mimo jiné namítala úplné opominutí výrobců žádajících o zápis v rámci zápisu společnosti ASEKOL s. r. o. Kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu odmítnuta, neboť Nejvyšší správní soud nepovažoval stěžovatelku za osobu zúčastněnou na řízení.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným projednáním ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4.2009, č.j. 5 Ca 187/2006-113, bylo rozhodnutí o rozkladu zrušeno a věc byla vrácena Ministerstvu životního prostředí k dalšímu řízení. Podle názoru vysloveného v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze měl správní orgán vést jedno správní řízení o všech žádostech o zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení, neboť rozhodnutí o zápisu jednoho z uchazečů o zápis se přímo dotýká všech ostatních, kteří se souběžně domáhali téhož zápisu, a všech výrobců elektrozařízení, kteří jsou do kolektivních systémů zapojeni, přičemž tvrzení jednotlivých uchazečů o podílu na trhu měla být předmětem dokazování ve správním řízení, v němž by měli všichni uchazeči o zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení shodná procesní práva, tj. měli mít postavení účastníků, aby se mohli vyjádřit k rozhodným skutečnostem a důkazům.
Je tedy zřejmé, že Městský soud v Praze, kterému stěžovatelka vytýká, že jí o podané žalobě REMA Systém, a. s. a eD' system Czech a. s. nedostatečně (prostřednictvím úřední desky soudu) informoval, nerozhodl věcně, nýbrž zrušil rozhodnutí správního orgánu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Současně Městský soud v Praze zavázal správní orgán závazným právním názorem, pole kterého má správní orgán vést o všech žádostech o zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení jedno řízení, v rámci kterého by měl provést řádné dokazování ohledně skutečnosti, který ze žadatelů o zápis má největší podíl na trhu pro danou skupinu elektrozařízení. Je přitom povinností správního orgánu dát všem žadatelům o zápis stejnou možnost, aby svá tvrzení prokázaly, včetně možnosti zpochybnit tvrzení svých konkurentů.
Nejvyšší správní soud tento závěr Městského soudu v Praze potvrdil, napadené rozhodnutí tedy není rozhodnutí konečným. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu nového správního řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti. V daný okamžik je však její ústavní stížnost předčasná.
Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. V dané právní věci, kdy stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta její kasační stížnost jako podaná osobou zjevně neoprávněnou, by i v případě pozitivního závěru Ústavního soudu o porušení procesních práv stěžovatelky, nemělo praktický smysl napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušit, neboť tímto rozsudkem bylo naopak potvrzeno rozhodnutí správního soudu prvního stupně, který poskytl ochranu procesní pozici stěžovatelky. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který uvedl, že odmítnutí "stěžovatelé nebudou ochuzeni o odpovědi na námitky, které učinili obsahem svých kasačních stížností, neboť totožné námitky obsahuje i kasační stížnost žalovaného, kterou zdejší soud posoudí věcně".
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, když neshledal důvod k postupu dle ustanovení §75 odst. 2 tohoto zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2011
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj