ECLI:CZ:US:2011:1.US.320.10.1
sp. zn. I. ÚS 320/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného opatrovníkem Mgr. D. B., vyšším soudním úředníkem Okresního soudu v Karviné, právně zastoupeného JUDr. Dagmar Soukenkovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Čs. legií 1364/20, proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2009, čj. 50 E 22/2009 - 7, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009, čj. 66 Co 938/2009 - 27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení. Z ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutím odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu Karviná - Fryštát ze dne 11. 10. 2001, čj. SVaZ/17121/2001/Pa/NO, byla stěžovateli uložena povinnost vrátit přeplatek opakované dávky sociální péče na zabezpečení nezbytných životních potřeb za období od 4. 4. 2001 do 30. 4. 2001 ve výši 1.971,- Kč. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí si stěžovatel na poště nevyzvedl, bylo vyvěšeno na úřední desce od 22. 10. 2001 do 7. 11. 2001 a nabylo právní moci dne 24. 11. 2001. V době od 31. 10. 2006 do 31. 7. 2008 byl veden u Okresního soudu v Karviné neúspěšný výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy pod sp. zn. 49 E 861/2006.
Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 1. 2009, čj. 50 E 22/2009 - 7, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele. Proti němu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal prekluzi pohledávky podle §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění. Krajský soud v Ostravě napadené usnesení potvrdil s odůvodněním, že v projednávané věci se ustanovení §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. neuplatní.
Stěžovatel nesouhlasí s interpretací §107 zákona č. 100/1988 Sb. obecnými soudy. Podle jeho názoru jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v rozporu se zákonem, neboť vymáhané právo, přiznané rozhodnutím Městského úřadu v Karviné ze dne 11. 10. 2001 je prekludováno, protože uplynula subjektivní lhůta podle §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. Další vymáhání tohoto práva ze strany Městského úřadu v Karviné by tak bylo bez právního důvodu a došlo by k jeho bezdůvodnému obohacení. Ve věci tedy došlo k porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadl shora označená usnesení obecných soudů tvrzením, že nárok nemůže být vymáhán, neboť uplynula prekluzivní lhůta, která je dána ustanovením §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. Na základě této námitky stěžovatele Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a zjistil, že exekučním titulem v dané věci je rozhodnutí Městského úřadu v Karviné - Fryštátu (jako oprávněného orgánu ve smyslu podle §107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb.) ze dne 11. 10. 2001, čj. SVaZ/17121/2001/Pa/NO, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vrátit přeplatek dávky sociální péče vzniklý za období od 4. 4. 2001 do 30. 4. 2001. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 11. 2001, takže dávka měla být vrácena do 12. 12. 2001. Městský úřad v Karviné jako oprávněný orgán rozhodl, podle §107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., včas (do šesti měsíců od zjištění přeplatku). Jeho nárok by byl prekludován, pokud by rozhodl až po třech letech. Subjektivní lhůta tedy byla zachována (objektivní lhůta podle citovaného ustanovení uplyne dne 30. 4. 2011). Podle §107 odst. 4 zákona č. 100/1988 Sb. lze rozhodnutí vydané podle odstavce 2 vykonat nejpozději do deseti let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Jak je uvedeno výše, tato lhůta uplynula dnem 12. 12. 2001. Usnesení Okresního soudu v Karviné, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí, bylo vydáno dne 21. 1. 2009, exekuce tedy byla nařízena včas, neboť desetiletá prekluzivní lhůta stanovená v §107 odst. 4 citovaného zákona dosud neuplynula.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatele. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu