ECLI:CZ:US:2011:1.US.3204.10.1
sp. zn. I. ÚS 3204/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: LOUDA GROUP - reality, s. r. o., se sídlem Choťánky 166, Poděbrady, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 98, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 8. 2010, čj. 28 Cdo 234/2010 - 120, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, čj. 25 Co 267/2009 - 103, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 1. 2009, čj. 6 C 196/2008 - 64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozsudků, vydaných ve sporu o zaplacení 558.600,- Kč, kde vystupovala jako žalovaná a neuspěla. Zmíněnými rozhodnutími měla být porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Podle stěžovatelky, ujednání o storno poplatku, jako součást dohody o odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí (dále "dohoda o odstoupení"), není samostatně oddělitelným ve smyslu §41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále "občanský zákoník"), neboť bez něj by k uzavření dohody o odstoupení nedošlo. Z jejího obsahu je zřejmé, že touto dohodou účastníci zrušili dříve uzavřenou smlouvu o budoucí kupní smlouvě a dohodli se na vzájemném vypořádání, jejich závazky jsou vzájemné a podmíněné. Obecné soudy měly proto zkoumat vůli účastníků při uzavření smlouvy.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Praze (dále "odvolací soud") a Nejvyššího soudu (dále "dovolací soud"), že ujednání o storno poplatku ukládá J. a A. Z. (dále "žalobci") povinnost zaplatit smluvní pokutu. Pojem "storno poplatek" je, podle jejího názoru, nutno vykládat jako zálohu na náklady změn provedených podle jejich požadavků, nejde o smluvní pokutu za ukončení smluvního vztahu. Stěžovatelka podle jejich pokynů provedla změny předmětu prodeje, které ho objektivně nezhodnotily a měly význam pouze subjektivní. Následně uzavřela dohodu o odstoupení, jež není v rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku a z tohoto důvodu nemůže být ujednání o storno poplatku absolutně neplatné pro jeho rozpor se zákonem. Nejedná se o odstoupení od smlouvy v pravém slova smyslu, ale o dohodu o ukončení právního vztahu za dohodnutých podmínek. Nejde proto o narovnání, ale o nepojmenovanou smlouvu. Smluvní pokuta (nazvaná storno poplatkem) plní funkci paušalizované náhrady škody. Obecné soudy nezjistily náležitě skutkový stav, nezabývaly se věcí ve smyslu §132 OSŘ, jejich rozhodnutí jsou v extrémním nesouladu s jejich skutkovými a právními zjištěními a principem spravedlnosti a použitý výklad je nesystematický a nelogický, zakládající nerovnost mezi účastníky. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, uveřejněná v PR č. 3/1994 a č. 6/1998, a rozhodnutí Nejvyššího soudu zveřejněné v PR č. 1/1999.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, jako prodávající, a žalobci, jako kupující, uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě na stavbu bytové jednotky. Její platnost ukončili uzavřením dohody o odstoupení, v níž se žalobci zavázali zaplatit storno poplatek ve výši 308.600,- Kč za provedené klientské změny a stěžovatelka se zavázala vrátit zaplacenou zálohu na kupní cenu. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 16. 1. 2009, čj. 6 C 196/2008 - 64, žalobcům vyhověl a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit jim 308.600,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), v částce 250.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.).
K odvolání obou stran Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, čj. 25 Co 267/2009 - 103, rozsudek okresního soudu změnil ve výroku II. tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobcům 250.000,- Kč s příslušenstvím a výrok II. jeho rozsudku potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud, rozsudkem ze dne 24. 8. 2010, čj. 28 Cdo 234/2010 - 120, zčásti zamítl a zčásti odmítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením "ujednání o storno poplatku" ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 26. 1. 2007 obecnými soudy a z toho vyvozenými právními závěry. Ze strany Ústavního soudu se v podstatě domáhá přehodnocení rozhodnutí obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V ústavní stížnosti jen uvedla stejné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou pouze záležitostí obecných soudů. Ústavní soud připomíná i ústavní princip nezávislosti soudů, z něhož vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 OSŘ. Pokud obecný soud postupuje v souladu s příslušnými ustanoveními, nepřísluší Ústavnímu soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se s ním neztotožňoval.
Jak Ústavní soud z obsahu připojených soudních rozhodnutí zjistil, ve věci stěžovatelky bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který vedl obecné soudy (včetně soudu dovolacího) k přijetí stěžovatelkou napadených rozhodnutí. Mezi účastníky nebylo sporu ohledně povahy úkonů, které byly z jejich strany učiněny (dohoda o odstoupení), sporným bylo až ujednání o "storno pokutě" z hlediska jeho závaznosti, respektive oddělitelnosti od zbývajícího obsahu dohody o odstoupení. Obecné soudy se všemi námitkami stěžovatelky, které znovu zopakovala v ústavní stížnosti, důkladně zabývaly. Ve svých rozhodnutích hodnotily jak povahu, obsah a účel dohody o odstoupení, včetně oddělitelnosti jejího ujednání o "storno poplatku", tak i jeho důvod a motiv, který stěžovatelka považuje za klíčový.
Pokud jde o její námitku spočívající v tvrzeném nedostatečném poučení soudu prvního stupně podle §118a odst. 2 OSŘ ohledně částečné neplatnosti dohody o odstoupení, nelze jí dát za pravdu. Takto poučit účastníky musí soud pouze v případě, kdy výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro jím zamýšlenou aplikaci jiné právní normy je potřeba tvrdit další, pro rozhodnutí ve věci právně významné, skutečnosti. Tato situace ve věci stěžovatelky zjevně nenastala.
Závěr o oddělitelnosti ujednání o "storno poplatku" od zbývající části dohody o odstoupení přitom obecné soudy, v rozporu s tvrzením stěžovatelky, opřely o tvrzení účastníků i o jejich vzájemnou korespondenci, z níž bylo zřejmé, že žalobci měli zájem smluvní vztah ukončit. Proto zhodnotily ujednání o "storno poplatku" jako ujednání samostatné ve smyslu §41 občanského zákoníku, stojící nad rámec původní smlouvy, a dovodily tak jeho oddělitelnost od jejích ostatních částí pro jeho rozpor s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku. Není přitom rozhodné, jak tvrdí stěžovatelka, zda posoudily dohodu o odstoupení od smlouvy jako dohodu o narovnání podle §585 občanského zákoníku nebo inominátní smlouvu podle §51 téhož zákona.
Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že žalobcům vznikl nárok na smluvní pokutu již dne 31. května 2007, kdy se stěžovatelka dostala do prodlení s dokončením stavby, nelze mu, z ústavněprávního hlediska, cokoli vytknout. Stěžovatelka pak měla, z důvodu svého prodlení, povinnost zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši 250.000,-Kč.
Ústavní soud proto uzavírá, že se v posuzované věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě, v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily a uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud tak neshledal, že by jejich postupem ve věci stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku ani na spravedlivý proces, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Podle judikatury Ústavního soudu k takovému zásahu dojde teprve tehdy, jestliže by jí bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by jí bylo odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by jí bylo upřeno právo obrátit se na soud. Taková situace však v jejím případě zjevně nenastala.
Vzhledem ke shora uvedenému byla proto ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková