ECLI:CZ:US:2011:1.US.3208.10.1
sp. zn. I. ÚS 3208/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010 č. j. 1 Afs 59/2010-49, spojenou s návrhem na zrušení §98 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení §98 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon. č. 235/2004").
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Af 17/2010 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Finančního úřadu v Písku ze dne 10. 2. 2009 č. j. 13033/09/097910304746 byla stěžovateli uložena náhrada za neuplatnění daně při nesplnění povinnosti registrovat se k dani z přidané hodnoty (dle §95 a §98 zákona č. 235/2004 Sb.) v částce 157 465 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 8. 12. 2009 č. j. 6344/09-1300 tak, že snížilo výši náhrady na částku 142 636 Kč. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal, že zákon, na jehož základě bylo v jeho případě rozhodováno, je v rozporu s ústavním pořádkem. Druhým žalobním důvodem byla námitka, že v původním rozhodnutí neuvedl správce daně správně předpis, podle něhož bylo rozhodováno; náprava byla zjednána až odvolacím orgánem. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 5. 2010 č. j. 10 Af 17/2010-23 žalobu zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které zejména zdůraznil, že žalobou napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť dle jeho názoru Krajský soud v Českých Budějovicích nezodpověděl jeho námitku týkající se diskriminace některých subjektů, na něž dopadnou účinky §98 zákona o dani z přidané hodnoty. Kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy rozhodovaly v meritu věci o něčem jiném, než bylo předmětem jeho námitek. Stěžovatel nebrojil proti nerovnému zacházení, nýbrž přesně udal, v čem spatřuje diskriminační charakter předmětné "náhrady", tedy skutečnost, že zdánlivě stejný trest se promítne odlišně u různých subjektů, na něž dopadnou účinky §98 zákona o dani z přidané hodnoty. Dle stěžovatele je pro plátce uskutečňujícího zdanitelné plnění v základní sazbě s malými nároky na vstupy a velkým podílem vlastní práce (typicky poradenská činnost) dokonce ekonomicky výhodné se nepřihlásit, naproti tomu pro plátce uskutečňujícího zdanitelné plnění ve snížené sazbě, vyšším obratem s pouze několikaprocentní obchodní marží může mít uložená náhrada likvidační charakter. Je tak založena neodůvodněná a tedy neústavní nerovnost mezi jednotlivými daňovými subjekty.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva, v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Ustanovení §98 zákona č. 235/2004 Sb. zní:
Nesplní-li osoba povinná k dani povinnost se registrovat podle §95 odst. 1 nebo podle §95 odst. 2 písm. a) je povinna uhradit správci daně částku ve výši 10 % z celkového souhrnu úplat, které jí náleží za zdanitelná plnění jako náhradu za daň ze zdanitelných plnění, kterou uskutečnila bez daně, a z hodnoty zboží, které pořídila z jiného členského státu neoprávněně bez daně. Celková částka se počítá od data, kdy se osoba povinná k dani měla stát plátcem, až do data, kdy se stala plátcem na základě rozhodnutí správce daně. Náhradu však nelze takto stanovit z úplat za plnění uskutečněná v kalendářních měsících, za které by nebylo možné stanovit daňovou povinnost z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel spatřuje diskriminační charakter ustanovení §98 zákona č. 235/2004 Sb. ve skutečnosti, že v případě plátců, uskutečňujících zdanitelná plnění zdaňovaných sníženou sazbou DPH, je v náhradě penalizační složka přítomna vždy, zatímco u plátců uskutečňujících zdanitelná plnění podléhající základní sazbě daně může náhrada představovat v zásadě výhodnější režim zdanění, než pokud by se včas registrovali a zdaňovali svá plnění podle zákona.
V odůvodnění napadeného rozsudku se k námitkám stěžovatele uvádí, že ohledně principu zákazu diskriminace konzistentně vychází Nejvyšší správní soud z judikatury Ústavního soudu. V této souvislosti je odkazováno např. na nález sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), ve kterém Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti a pojal rovnost jako kategorii relativní, jež vyžaduje zejména odstranění neodůvodněných rozdílů a vyloučení libovůle, čímž obsah principu rovnosti posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Nejvyšší správní soud poukazuje rovněž na mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů, která vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek; jde zejména o situaci, že se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.
Nejvyšší správní soud stěžovateli také vyložil, že "z povahy obecných norem tedy lze mít za to, že zákonodárce má prostor k úvaze, jaké dopady bude určitá norma mít. Z povahy obecných norem přitom plyne, že kritéria hypotézy obecné normy jsou dána obecným způsobem. Je proto nevyhnutelné, že norma bude aplikována v závislosti na reálných proměnných skutečného života. V daném případě je kritériem hypotézy stěžovatelem kritizované normy celkový souhrn úplat za zdanitelná plnění. Toto kritérium je stanoveno obecným způsobem, vyvolává předvídatelné a jasné následky pro svou eventuální aplikaci. Je toliko na zákonodárci, a není v žádném případě úkolem soudní moci, aby posoudil vhodnost tohoto kritéria. Skutečnost, že určitá hypotéza normy bude v praxi přísnější pro určitý typ podnikání, a méně přísná pro typ jiný, je ve skutečnosti běžným důsledkem aplikace obecných norem. V žádném případě proto ve smyslu shora podaných úvah nevyvolává žádné ústavněprávní otazníky. Zcela nepochybně je legitimní snahou zákonodárce dosáhnout toho, aby daňové subjekty plnily své povinnosti, mj. i povinnost registrace k dani z přidané hodnoty, řádně a včas.... Prostředkem způsobilým motivovat daňové subjekty k plnění povinností plynoucích z daňových předpisů řádně a včas, jistě je a může být stanovení finanční sankce (byť zčásti reparačního charakteru) za porušení této povinnosti, a to nepochybně i finanční sankce závislé na celkovém souhrnu úplat za zdanitelná plnění jako náhradu za daň ze zdanitelných plnění, která uskutečnil daňový subjekt neoprávněně bez daně. Přesně takovou formu sankce s reparačním důsledkem zvolil zákonodárce v §98 zákona o dani z přidané hodnoty".
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout, zejména nelze stěžovateli přisvědčit v jeho argumentaci, že by Nejvyšší správní soud rozhodoval v meritu věci o něčem jiném, než bylo předmětem námitek stěžovatele.
Ústavní soud předně konstatuje, že podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená mimo jiné, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její bezprostřednost; pokud by ji podal ten, kdo napadeným zásahem orgánu veřejné moci bezprostředně ve svých základních právech nebo svobodách postižen nebyl, jednalo by se o osobu, která je k podání návrhu zjevně neoprávněná. Jinými slovy, stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře.
V dané věci v ústavní stížnosti stěžovatel žádné takové skutečnosti netvrdí, konstatuje pouze zjevný rozpor mezi obsahem jeho žalobního tvrzení a obsahem odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí. Totéž se týká obsahu správní žaloby, ve které stěžovatel stroze konstatuje protiústavnost aplikovaného právního předpisu, aniž by uvedl, jak byl takovou protiústavností dotčen v jeho konkrétním případě. V kasační stížnosti pak stěžovatel pouze uvedl, že "požaduje-li stát zaplacení zálohy za již uskutečněná plnění a přitom neumožní (či jinak nezohlední) nemožnost uplatnění DPH z plnění přijatých, znevýhodnil tím právě stěžovatele".
Ústavní soud se tedy s ohledem na shora uvedené mohl zabývat pouze námitkou stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho argumentací vztahující se k diskriminačnímu charakteru ustanovení §98 zákona č. 235/2004 Sb. Ústavní soud této námitce stěžovatele nemohl přisvědčit, když, jak je z výše citovaného odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení zřejmé, se Nejvyšší správní soud všemi námitkami stěžovatele v míře odpovídající jejich konkretizaci zabýval a srozumitelně se s nimi vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení §98 zákona č. 235/2004 Sb. jako návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu