ECLI:CZ:US:2011:1.US.3214.11.1
sp. zn. I. ÚS 3214/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. B., zastoupené JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem Vsetín, Nad Zámkem 24, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 9. 2011, čj. 5 To 87/2011 - 447, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka I. B. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") pro porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že státní zástupce, při rozhodování o prodloužení vazby, nedodržel zákonnou lhůtu uvedenou v §71 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť rozhodl ještě před vypršením zákonné lhůty tří měsíců.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 29 T 7/2011. Tímto usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatelky o propuštění z vazby, neboť důvody vazby podle §67 písm. a), c) TrŘ trvají i nadále. Z odůvodnění vyplývá, že na stěžovatelku byla podána obžaloba pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 2 písm. g) trestního zákoníku (dále jen "TrZ"). K jejímu tvrzení o porušení zákonných lhůt při rozhodování státním zástupcem o prodloužení vazby soud prvního stupně poukázal na znění a výklad §71 odst. 3 TrŘ s tím, že toto ustanovení upravuje maximální lhůtu, ve které lze o dalším trvání vazby rozhodnout. Zcela jistě toto ustanovení nelze vykládat tak, že státní zástupce může o dalším trvání vazby rozhodnout jen v této pětidenní lhůtě, a nikoli dříve. Účinky propadné lhůty nastávají v okamžiku jejího marného uplynutí, tyto účinky ale zcela jistě nemohou nastat v důsledku včasného rozhodnutí ve věci, jak konstruoval obhájce stěžovatelky.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou není existence či neexistence vazebních důvodů, ale údajné nedodržení zákonné lhůty státním zástupcem při rozhodování o ponechání stěžovatelky ve vazbě (§71 odst. 3 TrŘ).
Podle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Každý, kdo byl zatčen nebo jinak zbaven osobní svobody, má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení (čl. 5 Úmluvy). Tyto principy jsou včleněny mj. i do ustanovení §71 TrŘ, který upravuje opakovanou kontrolu důvodnosti vazby a dobu trvání vazby.
Režim prvního případného prodloužení vazby v přípravném řízení je upraven v §71 odst. 3 TrŘ. Podle označeného ustanovení je státní zástupce povinen nejpozději do pěti pracovních dnů po uplynutí lhůty tří měsíců rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na svobodu. Jedná se o lhůtu prekluzivní, nikoli pořádkovou a její nedodržení má za následek, že obviněného je nutno z vazby propustit na svobodu, a to nejpozději den následující po uplynutí uvedené lhůty. Jde však o toliko maximální dobu určenou státnímu zástupci k rozhodování o dalším trvání vazby, kterou nelze překročit. Není však možné z ní dovozovat, že předmětné rozhodnutí nelze učinit v přiměřené době ještě před vypršením zákonem stanovené doby tří měsíců (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 371/2002, N 130/28 SbNU 117, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2878/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K obdobnému závěru dospěl i Krajský soud v Plzni ve věci vedené pod sp. zn. 8 To 32/2003, který konstatoval, že nelze považovat za porušení §71 odst. 3 TrŘ, jestliže státní zástupce o dalším trvání vazby obviněného podle tohoto zákonného ustanovení rozhodne i před uplynutím lhůty tří měsíců trvání vazby v přípravném řízení. Takové rozhodnutí není rozhodnutím, které by bylo učiněno v neprospěch obviněného. Od právní moci tohoto rozhodnutí pak začínají běžet lhůty pro další rozhodnutí o trvání vazby.
S ohledem na popsanou judikatorní praxi nelze akceptovat přesvědčení stěžovatelky o tom, že státní zástupce může o ponechání či propuštění z vazby rozhodnout až po uplynutí tří měsíců v uvedené pětidenní lhůtě. Tato konstrukce nemá oporu v zákoně, jak konstatoval i soud prvního stupně ve shora citovaném usnesení, ve spojení s napadeným usnesením odvolacího soudu. Pro úplnost se jeví vhodné doplnit, že pětidenní lhůta se pak vztahuje na vydání usnesení, nikoliv na doručení vydaného usnesení v uvedené lhůtě.
V daném případě žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky shledáno nebylo. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu