ECLI:CZ:US:2011:1.US.3246.11.1
sp. zn. I. ÚS 3246/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem Kadaňská 3550, 430 03 Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 457/2011, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2011, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 7 To 457/2011 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 40 Nt 1073/2011, jímž byl podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut jeho návrh na přiznání bezplatné obhajoby.
Jak uvádí, je proti němu vedeno trestní řízení pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže dle §173 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). V důsledku zahájeného trestního řízení byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky a od 14. 4. 2011 se nachází ve vazbě. Dostal se tak do situace, kdy si není schopen prací opatřovat finanční prostředky, přičemž nedisponuje ani žádným movitým či nemovitým majetkem. Proto podal dne 8. 7. 2011 žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu dle §33 trestního řádu. K podložení výše uvedených tvrzení byl k návrhu připojen výpis z katastru nemovitostí a dále potvrzení o neexistenci registrace motorového vozidla na osobu stěžovatele v registru vozidel vedeného u Magistrátu města Chomutova. Postupem dle §33 odst. 2 trestního řádu byl však návrh na přiznání bezplatné obhajoby okresním soudem zamítnut. Proti zamítavému usnesení podal obhájce za stěžovatele stížnost, která byla následně usnesením krajského soudu zamítnuta.
Stěžovatel se závěry napadeného usnesení nesouhlasí. Krajský soud uvedl, že i přesto, že přisvědčuje tvrzení stěžovatele, že jeho majetkové poměry nejsou příznivé, nelze vyloučit, že v budoucnu se situace nezmění a obviněný jako zdravý, práce schopný muž, bude moci splácet své závazky, které mu případně za dobu jeho trestního stíhání vzniknou. Stěžovatel však argumentuje, že jeho věc je složité povahy, vyžadující časovou náročnost ve vztahu k úkonům obhájce, kdy se od počátku ve věci provádí několikahodinové výslechy svědků a obviněných. Obhajoba obviněného si vyžaduje nemalé úsilí obhájce a není v silách stěžovatele hradit náklady obhajoby, které jsou dle příslušného ustanovení advokátního tarifu s ohledem na trestní sazbu na věc dopadající nemalé. Je třeba připomenout, že advokacie se vykonává zpravidla za odměnu, a advokát, který vykonává obhajobu stěžovatele, je v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii oprávněn od klienta žádat přiměřenou zálohu, a v případě, že ji klient nesloží, ačkoli byl o to advokátem požádán, je advokát dle §22 odst. 3 zákona o advokacii oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět.
Pokud soud zmiňuje možnost prodeje motorového vozidla, který stěžovatel užíval před tím, než byl vzat do vazby, tento prodej není možný s ohledem na skutečnost, že se jedná o automobil, který není ve vlastnictví stěžovatele a není tak oprávněn k jeho prodeji, neboť automobil je ve vlastnictví leasingové společnosti a stěžovatel není ani leasingovým nájemcem.
Jestliže soud poukázal na to, že stěžovatel sám uvedl, že má našetřených 40.000 Kč, tato finanční výše nepostačuje k pokrytí nákladů obhajoby, které do této doby již vznikly, natož nákladů budoucích.
Stěžovatel odkazuje na právo obviněného na obhajobu zakotvené v článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakožto i v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jenž obviněnému přiznává právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce dle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Z pohledu řízení o ústavní stížnosti je na místě toliko posouzení, zda napadeným rozhodnutím předcházelo řízení, které vyhovuje podmínkám ústavních záruk spravedlivého řízení, a zda obecné soudy interpretovaly a následně aplikovaly použitá ustanovení jednoduchého práva ústavně konformním způsobem. Žádné pochybení v tomto směru Ústavní soud neshledal.
Čl. 40 odst. 3 věta třetí Listiny zní: "Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce." Tímto zákonem je trestní řád. Dle jeho §33 odst. 2 "osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu." Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen uhradit náklady za poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je potom svěřeno obecnému soudu, který vždy posoudí každý případ individuálně s ohledem na konkrétní osobu obviněného.
Citované ustanovení trestního řádu se dle ustálené judikatury vykládá tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy, nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby. Lze též poznamenat, že je na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby uhradil náklady obhajoby. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost, pokud jde o majetkové poměry žadatele a prokázání nemajetnosti je výlučně na něm; soudům přísluší hodnocení předložených dokladů.
Po uvážení námitek stěžovatele a přezkoumání předmětných rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů jevily známky nepřípustné libovůle. Naopak je přesvědčen, že oba soudy vyšly z rozhodných skutečností, interpretovaly a aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu na racionálním a zákonem odůvodněném podkladě, bez extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními a v mezích ústavních principů. Jejich názor, že současná finanční nedostatečnost stěžovatele s ohledem na jeho produktivní věk a zdraví nezakládá podmínky pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, je nejen v souladu se zákonem a s ustálenou judikaturou (včetně judikatury soudu Ústavního - viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 624/06 in http://www.usoud.cz), ale není ani v rozporu s vůlí ústavodárce projevenou v poslední větě ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny. Pokud obecné soudy přihlédly dále k jeho naspořeným finančním prostředkům, a k penězům, které mu je ochotna poskytnout rodina, a v případě předmětného automobilu uvážily, že sice není veden na jeho jméno, sám se však k němu nejprve vyjadřoval jako o svém majetku, včetně jeho výpovědi, že si na něj vzal úvěr 100.000 Kč, pak pouze hodnotily konkrétní zjištěné skutečnosti tak, jak je jejich úlohou. Okresní soud také správně upozornil, že pokud by byl obviněný zcela bez prostředků, mohl vzhledem k trvajícímu důvodu nutné obhajoby požádat soud, aby mu obhájce ustanovil. Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů za projev jejich nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu