ECLI:CZ:US:2011:1.US.3326.11.1
sp. zn. I. ÚS 3326/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1806/2011, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, čj. 20 Co 470/2010 - 129, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2020, čj. 26 C 251/2009 - 109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z připojených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že uložil žalované České republice - Ministerstvu financí zaplatit stěžovateli 40.750,- Kč s příslušenstvím a co do zbývající žalované částky 259.250,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. Protože nebyl zastoupen advokátem, soud prvního stupně jej vyzval k odstranění nedostatku povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Stěžovatel přes tuto výzvu zmíněnou vadu neodstranil, proto Nejvyšší soud řízení o dovolání zastavil. Chyběla totiž jedna ze základních podmínek dovolacího řízení, spočívající v povinném právním zastoupení stěžovatele advokátem v dovolacím řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že důvod zastavení dovolacího řízení nemůže obstát, neboť Nejvyššímu soudu zaslal plnou moc advokátky Mg. Lucie Brusové v doporučené zásilce prostřednictvím pošty. Soudu prvního a druhého stupně stěžovatel vytýká nesprávné posouzení jeho věci v řízeních, v nichž se domáhal přiznání nemajetkové újmy za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu.
Po přezkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Po přezkoumání celého případu nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že rozhodnutí dovolacího soudu je přesvědčivé a z hlediska ústavnosti mu nelze nic vytknout. Po zjištění, že chybí podmínka dovolacího řízení, spočívající v absenci právního zastoupení, zcela důvodně řízení o dovolání zastavil podle §104 odst. 2 a ust. §243c odst. 1 OSŘ. Nejvyšší soud postupoval v souladu se zákonem, neboť stěžovateli byla poskytnuta dostatečná lhůta pro zjednání povinného právního zastoupení.
V části, v níž stěžovatel napadá rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní stížnost totiž tvoří, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V daném případě stěžovatel využil mimořádný opravný prostředek, avšak neuplatnil ho řádně. Proto Nejvyšší soud právem zastavil dovolací řízení z důvodu nesplnění podmínky řízení, spočívající v absenci právního zastoupení stěžovatele. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuplatnil řádným způsobem dovolání (jako mimořádný opravný prostředek), není jeho ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího přípustná, neboť řádně nevyčerpal dostupné opravné prostředky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v té části, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítl, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu