ECLI:CZ:US:2011:1.US.3352.11.1
sp. zn. I. ÚS 3352/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele G. A., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 12. 2010 č.j. 11 T 137/2010-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti předané k poštovní přepravě dne 7. 11. 2011 stěžovatel po Ústavním soudu žádal "věc vrátit k novemu projednani založene v inom senate, aby mohol rozhodnout spravedlivě", neboť měl za to, že postup okresního soudu ústící do vydání napadeného rozhodnutí byl v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces a porušení zásady presumpce neviny. Konkrétně polemizoval se skutkovými zjištěními a s právními závěry okresního soudu o jeho vině i trestu v napadeném rozhodnutí, na jehož základě (dle tvrzení stěžovatele) byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let pro zločin loupeže dle §173 odst. 1 tr. zákoníku a zločin těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro skutek blíže specifikovaný v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 2 ZT 123/2010-21, jejíž originál stěžovatel připojil ke svému podání.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Z tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti je zřejmé, že se jejím podáním přímo domáhal zrušení rozhodnutí nalézacího soudu a navrácení věci k novému projednání. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel se obrátil na Ústavní soud, aniž by vyčerpal všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práv poskytoval. Zejména měl stěžovatel postupovat cestou podle §245 a násl. tr. řádu, tj. proti rozsudku soudu prvního stupně si ve lhůtě podat řádný opravný prostředek - odvolání, o čemž stěžovatel koneckonců musel být poučen v závěru napadeného rozsudku.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Za této situace Ústavní soud již stěžovatele ani nevyzýval k odstranění celé řady vad, jimiž jeho návrh trpěl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj