ECLI:CZ:US:2011:1.US.3404.10.1
sp. zn. I. ÚS 3404/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Y. K., zastoupené Mgr. Milošem Švandou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 37a, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2008 č. j. 62 Co 571/2007-43 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010 č. j. 20 Cdo 4010/2008-68, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve slovech "za trvání manželství" a části ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve slovech "za trvání manželství", za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení části ustanovení §262a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ve slovech "za trvání manželství" a části ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále jen "exekuční řád"), ve slovech "za trvání manželství".
Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 6 C 131/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 9. 2007 č. j. 6 C 131/2007-22 byla zamítnuta vylučovací žaloba, kterou se RNDr. M. V. (dále jen žalobkyně), domáhala určení, že z exekuce vedené stěžovatelkou jakou oprávněnou proti žalobkyni a jejímu manželovi jsou vyloučeny nemovitosti nacházející se ve společném jmění žalobkyně a jejího manžela s tím, že jejich manželství bylo uzavřeno dne 11. 5. 2002, avšak vymáhaný závazek vznikl jejímu manželovi již v roce 1996. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil a vylučovací žalobě žalobkyně vyhověl. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že pohledávka za povinným manželem žalobkyně, vymáhaná exekucí, vznikla na základě rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 1. 1996 č. j. 7 C 365/1994-51, tedy před uzavřením jeho manželství se žalobkyní. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud jako nedůvodné zamítl s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo věcně správné.
Stěžovatelka tvrdí, že soudy při svém rozhodování nezvolily takovou interpretaci, která by vedla k zachování jejích ústavně zaručených práv, neboť ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. aplikovaly zcela izolovaně, aniž by zohlednily základní principy občanského soudního řízení, kterým je zejména poskytování ochrany právům a oprávněným zájmům jednotlivce či principy vykonávacího řízení a jeho účel, kterým je ochrana oprávněného věřitele a zajištění vynutitelnosti soudního rozhodnutí uspokojením pohledávky oprávněné osoby z majetku povinného. Interpretaci obecných soudů, podle níž vznikne-li pohledávka před uzavřením manželství, nejsou splněny předpoklady stanovené ustanovením §262a odst. 1. o. s. ř., resp. §42 odst. 1 exekučního řádu, považuje stěžovatelka za nepřípustnou. Stěžovatelka se domnívá, že má-li povinný ve svém vlastnictví prokazatelně určitý majetek, ze kterého by mohla být pohledávka oprávněného uspokojena, pak oprávněnému z této pohledávky vzniká legitimní očekávání, že jeho pohledávka bude z takového majetku uspokojena. Městský soud v Praze a následně i Nejvyšší soud však zcela existenci tohoto základního práva stěžovatelky na legitimní očekávání nabytí majetku svým postupem popřely. Závěrem stěžovatelka namítá, že platná právní úprava, která dle výkladu obecných soudů postižení majetku náležejícího do společného jmění manželů při uspokojení pohledávky vzniklé před uzavřením takového manželství zcela vylučuje, ve svém důsledku porušuje ústavně garantované právo rovnosti všech před zákonem zakotvené v čl. 1. Listiny a dále právo na stejnou ochranu majetku všech jednotlivců zakotvené v čl. 11. odst. 1 Listiny, neboť zcela zjevná přednost ochrany majetku manžela povinného před ochranou majetku oprávněného není přijatelně odůvodněna. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že se jedná o extrémně jednostrannou a striktní právní úpravu, resp. o soudy zvolenou restriktivní interpretaci v neprospěch věřitelů, kdy ochrana majetku povinného ,náležejícího do společného jmění manželů, a majetku jeho manžela je zcela absolutní a bezvýjimečná, oproti ochraně majetku oprávněného věřitele. Stěžovatelka proto navrhuje, aby slova "za trvání manželství" byla v ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. a v ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu Ústavním soudem zrušena.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předně konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení občanského soudního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001 II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle §262a odst. 1 věta první o. s. ř. platí, že výkon rozhodnutí na majetek, patřící do společného jmění manželů, lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Jak je zjevné z obsahu dovolání i ústavní stížnosti, stěžovatelka má za to, že slovo "také" je třeba vykládat ve vztahu k časovému údaji " ...za trvání manželství...", a to výkladem opaku tak, že je tedy možné exekucí postihnout také majetek patřící do společného jmění manželů, byť závazek, pro nějž je exekuce vedena, vznikl před uzavřením manželství.
Nejvyšší soud stěžovatelce v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyložil, že užitím pojmu "také" v ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. a §42 odst. 1 exekučního řádu zákonodárce mínil pouze to, že exekuci na majetek, patřící do společného jmění manželů, lze provést nejen v případech, kdy jde o vydobytí závazku vzniklého za trvání manželství oběma manželům, ale "také" tehdy, je-li vymáhán závazek vzniklý - ovšem stále jen za trvání manželství - pouze jednomu z nich. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na svou judikaturu i odbornou právní literaturu.
Ústavní soud má za to, že takovému závěru dovolacího soudu nelze z pozice ústavnosti ničeho vytknout. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že Městský soud v Praze i Nejvyšší soud při svém rozhodování postupovaly v souladu se zněním zákona a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a v jejich rozhodnutích nelze shledat prvek libovůle či dokonce svévole. Ústavní soud tak napadená rozhodnutí neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
K námitkám stěžovatelky, že již sama dotčená právní úprava porušuje její ústavně zaručená práva, lze dodat následující. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že z pohledu stěžovatelky, coby oprávněné v exekučním řízení, se jeví ochrana jejího vlastnického práva v disproporci s ochranou majetku dlužníka (a jeho manžela) tvořícího součást společného jmění manželů. Ústavní soud však na tomto místě musí zdůraznit základní princip, na němž je založen institut společného jmění manželů, které je ve smyslu §143 o. z. tvořeno jednak majetkem nabytým jedním z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, a jednak závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství (v obou případech se zákonnými výjimkami). Tento základní princip vázanosti nabývání majetku i závazků pouze na dobu trvání manželství pak nalézá svůj odraz jak v §262a odst. 1 o. s. ř., tak v §42 odst. 1 exekučního řádu. Jinými slovy, žádný z manželů nenese právní odpovědnost za závazky, které učinil druhý z manželů v době před uzavřením manželství, ani není nucen strpět zásah ohledně takových závazků do majetku náležejícího do společného jmění manželů. To však pochopitelně neznamená, že by exekuce nemohla být vedena proti výlučnému majetku povinného, tedy např. majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství, anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka [§143 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Ochrana věřitelů je pak posílena tím, že pro účely exekučního řízení je šířeji koncipován rozsah společného jmění manželů tak, že je konstituována neúčinnost některých smluv o zúžení či rozšíření rozsahu společného jmění manželů. V úvahu připadá též postup podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále také jen "insolvenční zákon"), jehož §3 odst. 2 písm. c) stanoví, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky ve smyslu tohoto zákona také tehdy, jestliže není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Podle §268 odst. 1 insolvenčního zákona pak prohlášením konkursu zaniká společné jmění dlužníka a jeho manžela a poté se provede jeho vypořádání podle §268 odst. 2 a násl. tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části ustanovení §262a odst. 1 o. s. ř. a části ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. 1. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu