ECLI:CZ:US:2011:1.US.3411.11.1
sp. zn. I. ÚS 3411/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Dolanského, se sídlem Beroun, Palackého 31/2, zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2011, čj. 20 Cdo 400/2010 - 119, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, čj. 20 Co 101/2008 - 67, a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 9. 2007, čj. Nc 2567/2003 - 50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně porušujících jeho právo na soudní ochranu podle čl. 90 a čl. 95 Ústavy a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho stanovisku sp. zn. Cpjn 200/2005, ze dne 15. 2. 2006 (dále "stanovisko"), na které obecné soudy v jeho věci odkázaly. Zastává přesvědčení, že jeho pohledávka (jako soudního exekutora) na náhradu nákladů exekuce nemůže být v rozvrhovém řízení uspokojena až ve třetí skupině. Exekutor má postavení veřejného činitele, jeho úkony je nutno považovat za úkony soudu a jeho náklady se mají uspokojit ve stejné skupině jako náklady státu. Úmyslem zákonodárce nebylo, aby prováděl exekuci bezplatně. I podle dřívějšího zákona o konkurzu a vyrovnání měly pohledávky správce konkurzní podstaty právo přednostního uspokojení a v zákoně o veřejných dražbách jsou náklady dražby vypořádávány jako první. Stanovisko jej diskriminačně staví do pozice účastníka exekuce, ne jejího realizátora. Náklady exekuce jsou pohledávkou vzniklou na základě procesního práva, ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále "exekuční řád"); je proto nutno aplikovat ve znění účinném v okamžiku rozhodování o jejím zařazení. Obecné soudy tak rozhodly v rozporu s právem, principy spravedlnosti i judikaturou Ústavního soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 19. 9. 2007, čj. Nc 2567/2003 - 50, byla z rozdělované podstaty částečně uspokojena pohledávka Finančního úřadu v Berouně s tím, že náklady stěžovatele, jako exekutora, budou uspokojeny ve třetí skupině. K jeho odvolání Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 30. 4. 2008, čj. 20 Co 101/2008 - 67, napadené rozhodnutí potvrdil. Jeho dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 8. 2011, čj. 20 Cdo 400/2010 - 119.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Poté co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a s textem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení občanského soudního řádu upravujících způsob zařazení nákladů soudního exekutora do příslušné skupiny v rámci rozvrhového řízení. Podle jeho názoru by měly být zařazeny do skupiny první. Poté co s totožnou námitkou vyčerpal celou soustavu obecných soudů, obrátil se na Ústavní soud, jako by ten byl další instancí v systému obecného soudnictví.
Ústavní soud předesílá, že ke shodné problematice se vyjádřil již ve svých nálezech sp. zn. IV. ÚS 314/09, ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 969/09, ze dne 4. 6. 2009 a sp. zn. I. ÚS 1851/09, ze dne 29. 7. 2009, v nichž dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou exekučního řádu, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., posoudit podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
Uvedené plně dopadá i na exekuční věc stěžovatele. Zařazení nákladů exekuce do příslušné skupiny v rozvrhovém řízení obecné soudy posoudily jako otázku hmotněprávní, přičemž vycházely z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 4. 2. 1997 a sp. zn. III. ÚS 611/01, ze dne 13. 6. 2002, vztahujících se k zákazu retroaktivity. Aplikovaly proto právní úpravu platící v době rozhodování Okresního soudu v Berouně (dále "soud prvního stupně"), tedy v době prvního rozvrhového jednání.
Pokud stěžovatel v rámci ústavní stížnosti namítá, že jeho pohledávka (nákladů exekuce) měla být uspokojena v první skupině podle §337c odst. 1 písm. a) OSŘ, odkazuje Ústavní soud na zevrubná odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých obecné soudy zdůvodnily, proč nemohly postupovat podle §68 odst. 2 exekučního řádu ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. ledna 2008. Jeho stěžejní námitce, že se náklady exekuce uspokojují ve skupině prvé, za přiměřeného užití §337c odst. 1 písm. a) OSŘ, tak nepřisvědčily, neboť bylo nutno postupovat podle právní úpravy, která platila v době rozhodování soudu prvního stupně.
Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině podústavního práva. Řízení o ústavní stížnosti není běžným instančním přezkumem, který je vlastní soustavě obecných soudů. V rámci pravomoci, kterou Ústavní soud má, neshledal v napadených rozhodnutích nic, co by znamenalo vybočení z pravidel ústavnosti, s následkem porušení některého ze základních práv stěžovatele. Jen takovéto pochybení by, jako jediné, odůvodňovalo jeho případný zásah.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, z napadených rozhodnutí vyplývá, že právě toto právo mu upřeno nebylo. Dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, v jehož rámci měl možnost podat všechny dostupné opravné prostředky, čehož také plně využil, jelikož vyčerpal všechny stupně soustavy obecných soudů této země.
Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu