ECLI:CZ:US:2011:1.US.3414.10.2
sp. zn. I. ÚS 3414/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, čj. 6 Tdo 844/2010 - 239, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2010, čj. 5 To 465/2009 - 210, a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 27. 8. 2009, čj. 104 T 6/2009 - 171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností J. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k nimž mělo dojít tím, že soud prvního stupně konal dne 27. 8. 2009 hlavní líčení a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, ačkoli od doručení předvolání dne 24. 8. 2009 nebyla dodržena zákonná lhůta pěti pracovních dnů k přípravě obhajoby. Odvolací soud rozhodl o odvolání navzdory tomu, že obhájce stěžovatele požádal o přeložení termínu veřejného zasedání z důvodu časové kolize termínu s jiným, dříve nařízeným jednáním v insolvenční věci a z důvodu pracovní neschopnosti stěžovatele.
Shora označeným usnesením Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Tento trestný čin spáchal tím, že v letech 2006 - 2008 úmyslně ničím nepřispíval na výživu své dcery, ačkoli mu tato povinnost byla stanovena pravomocným rozhodnutím soudu a způsobil tak na výživném dluh ve výši 108.000,- Kč. Za to byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou dvaceti měsíců. Současně mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na obhajobu, neboť obecné soudy jednaly a rozhodly v jeho nepřítomnosti, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že tomuto tvrzení stěžovatele nelze přisvědčit. Podle §198 odst. 1 TrŘ lhůta k přípravě musí být soudem dodržena při prvním konaném hlavním líčení. V projednávané věci proběhlo první hlavní líčení dne 4. 3. 2009 a předvolání bylo stěžovateli doručeno dne 12. 2. 2009. Stěžovatel se však nedostavil a hlavní líčení muselo být odročeno. K tomu došlo opakovaně, aniž by bylo prováděno dokazování a aniž by došlo, oproti podané obžalobě, která byla stěžovateli doručena dne 31. 1. 2009, ke změně skutkového stavu. Lhůta pěti pracovních dnů při dalším odročeném hlavním líčení již zachována být nemusela (např. sp. zn. II. ÚS 615/2000, http://nalus.usoud.cz). Pokud předvolání k sedmému hlavnímu líčení, odročenému na 27. srpen 2009 (kdy konečně soud prvního stupně ve věci rozhodl), bylo stěžovateli doručeno dne 24. 8. 2009, nelze v nedodržení lhůty pěti pracovních dnů spatřovat porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces. To i z důvodu, že stěžovatel byl předvoláván opakovaně (6x), o doručení obžaloby dne 31. 1. 2009 dobře věděl, co je mu kladeno za vinu, takže se mohl na poslední odročené hlavní líčení řádně připravit.
Jak konstatoval Nejvyšší soud, soud prvního stupně stěžovateli opakovaným předvoláváním vytvořil reálnou možnost zúčastnit se hlavního líčení a vyjádřit se k tomu, co je mu kladeno za vinu, stejně jako k prováděným důkazům a uplatnit svá práva. Nelze ani přehlédnout, že k poslednímu hlavnímu líčení, odročenému na 27. srpen 2009, se bez omluvy nedostavil ani obhájce stěžovatele, byť byl vyrozuměn řádně a včas.
Ani odvolací soud nepochybil, pokud dne 7. 1. 2010 rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Oba totiž byli o veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměni (stěžovatel dne 8. 12. 2009 s poučením, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti, obhájce dne 1. 12. 2009), ale bez řádné omluvy se k zasedání nedostavili. Obhájce, byť již dne 1. 12. 2009, při odročení veřejného zasedání, jak sám uvedl, věděl o kolizi nově stanoveného termínu s termínem v jiné věci, tuto skutečnost odvolacímu soudu nesdělil a oznámil mu ji až 6. 1. 2010, tzn. bezprostředně před zmíněným veřejným zasedáním. Ačkoli měl dostatek času zajistit obhajobu stěžovatele formou substituce, neučinil tak. Proto odvolací soud tuto kolizi právem neakceptoval jako řádnou omluvu. Pokud jde o stěžovatele, ten sice předložil odvolacímu soudu potvrzení o pracovní neschopnosti, z něhož však vyplynulo, že má povoleny vycházky. Z písemné zprávy, aktualizované ke dni konání veřejného zasedání telefonickým dotazem u jeho lékaře, bylo zjištěno, že stěžovateli jeho zdravotní stav nebrání zúčastnit se jednání soudu.
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na velmi pečlivou a podrobnou argumentaci obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že k tvrzenému porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces nedošlo.
Je věcí každého obviněného, jakou zvolí obhajovací taktiku a z ní vyplývající důsledky. Pokud stěžovatel zvolil, ve snaze oddálit rozhodnutí obecných soudů, taktiku zdržovací, musel být srozuměn s tím, že soudy nebudou tuto taktiku dlouhodobě akceptovat a v okamžiku splnění zákonných podmínek ve věci rozhodnou i v jeho nepřítomnosti. Bylo věcí obhájce stěžovatele, aby stěžovatele na velmi pravděpodobný důsledek této taktiky upozornil. Jestliže tak neučinil, nelze klást tuto skutečnost k tíži obecných soudů.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu