ECLI:CZ:US:2011:1.US.3435.11.1
sp. zn. I. ÚS 3435/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Pavlem Blažkem Ph. D., advokátem se sídlem Poštovská 8d, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2011 č. j. 4 Cmo 225/2011-76, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2011 č. j. 21 Cm 219/2009-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 14. 11. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měla za to, že jimi bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále jimi měl být porušen čl. 1 Listiny.
Žalobce - L. Z. se žalobou ze dne 7. 5. 2009 domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, kterým by stěžovatelce bylo uloženo zaplatit mu směnečnou sumu 39.000,- Kč s 6 % úrokem od 15. 11. 2006 do zaplacení, vyplývající ze směnky vlastní, kterou dne 31. 10. 2006 vystavil K. B. S. a jíž se ke dni 14. 11. 2006 zavázal směnečnému věřiteli - Ing. R. P. zaplatit. Jako směnečná rukojmí byla na směnce uvedena stěžovatelka. Dne 17. 10. 2007 směnečný věřitel tuto směnku rubopisem převedl na žalobce. Dále se žalobce domáhal uhrazení směnečné odměny ve výši 130 Kč a nákladů řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 7. 2009 č.j. 21 Cm 219/2009-9, podané žalobě vyhověl a směnečným platebním rozkazem uložil stěžovatelce uhradit směnečnou sumu s postižními právy a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 18.896,40 Kč.
Proti uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka námitky, jimiž především namítala překážku rei iudicatae, kdy se žalobce již dříve návrhem ze dne 2. 11. 2007 domáhal u Krajského soudu v Brně vydání směnečného platebního rozkazu ve vztahu ke stejné směnce, kterému krajský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2008 č.j. 22 Sm 297/2007-12 vydáním směnečného platebního rozkazu nejprve vyhověl, aby jej následně k námitkám stěžovatelky rozsudkem ze dne 27. 3. 2009 č.j. 22 Cm 59/2008-42 ve vztahu k ní zrušil.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Brně předmětný směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti, neboť námitky stěžovatelky neshledal důvodné. Především se neztotožnil s namítanou překážkou rei iudicatae, když sice v daných řízeních vystupovali totožní účastníci řízení, nicméně uplatňovaný nárok totožný nebyl, neboť žalobce v předešlém řízení žaloval směnku jinou, což ostatně potvrdil i krajský soud v předchozím řízení.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek krajského soudu jako věcně správný potvrdil dle §219 o. s. ř. V odůvodnění se vrchní soud plně ztotožnil se závěry krajského soudu stran nedůvodnosti jí vznášených námitek, především pak námitky rei iudicatae, když mimo jiné konstatoval, že "(v) nyní vedeném sporu žalobce, který jediný určuje, co je předmětem sporu, a to tím, že poskytne konkrétní žalobní tvrzení, jež jsou pak předmětem dokazování, vymezil předmět sporu naprosto odlišně od předcházejícího řízení. (...) Ve vztahu ke (stěžovatelce) byl tehdy vydaný směnečný platební rozkaz zrušen, a to právě na základě její námitky, že žalobcem tvrzeného dne žádnou směnku nepodepsala. (str. 5 rozsudku). Následně ve výroku II. vrchní soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nicméně výše předestřené závěry obecných soudů i nadále zpochybňovala a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem podaných námitek, resp. odvolání a je tak v podstatě opakováním a rozvedením námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před obecnými soudy. I nadále tak polemizovala se způsobem, jakým obecné soudy posoudily jí opakovaně vznášenou námitku rei iudicatae, přičemž jejím odmítnutím se dopustily extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, čímž zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces a také porušily princip rovnosti subjektů práv. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů svým nálezem zrušil. Rovněž se domáhala, aby Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se například o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, přičemž judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU str. 257, či sp. zn. III. ÚS 173/02, N 127/28 SbNU str. 95). V pozdějších nálezech označil Ústavní soud rozpor mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno, jako svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU str. 371).
Ústavní soud proto vztáhl shora uvedená kritéria na napadená rozhodnutí a po důkladném seznámení se s nimi konstatuje, že neshledal nic, co by svědčilo o porušení základních práv stěžovatelky. Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a detailně zdůvodnily, o které skutečnosti a důkazy opřely svá rozhodnutí. Vrchní soud a před ním i krajský soud se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, a to především se stěžejní námitkou rei iudicatae, kterou v nyní posuzovaném řízení považovaly vzhledem k odlišnému vymezení předmětu sporu a také k odlišně (chybně) žalobcem uplatňovaným směnkám v obou inkriminovaných řízeních za nedůvodnou. Koneckonců právě tyto odlišnosti a nesrovnalosti v žalobcem uplatňovaných nárocích vedly Krajský soud v Brně v předchozím řízení ke zrušení směnečného platebního rozkazu ve vztahu ke stěžovatelce (viz výše, str. 5 rozsudku vrchního soudu). Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a stěžovatelkou namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, kterým by došlo k porušení základních práv stěžovatelky, v daném případě neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu