ECLI:CZ:US:2011:1.US.3470.10.1
sp. zn. I. ÚS 3470/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. F. a 2) M. F., obou zastoupených Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Pouchovská 1255/109B, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 12. 2009, čj. 4 C 68/2007 - 94, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. 9. 2010, čj. 18 Co 276/2010 - 138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V řízení měl být dále porušen čl. 1, čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Mělo k tomu dojít v řízení, ve kterém Okresní soud v Chrudimi zamítl jejich žalobu na určení, že jsou vlastníky pozemků, v rozsudku tohoto soudu označených. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelé zpochybnili závěry obecných soudů obou stupňů a v rovině podústavního práva předložili argumentaci, v níž opětovně polemizují se závěry obecných soudů, které vedly k zamítnutí jejich určovací žaloby. Stěžovatelé tvrdí, že soudy obou stupňů postavily svá rozhodnutí na důkazech, aniž by je náležitě vyhodnotily v souladu s ustanovením §132 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum a přehodnocování rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovateli předložené argumenty jsou v podstatě opakováním argumentů, uplatněných v řízení před obecnými soudy, které se stále pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelé staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal polemiku stěžovatelů se závěry obecných soudů jako nedůvodnou. Zejména odvolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelů, které předestřeli ve svém odvolání. Ústavní soud považuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto směru za dostatečné a přiléhavé a v podrobnostech na ně odkazuje. Skutečnost, že stěžovatelé se neztotožňují se závěry obecných soudů v řízení o žalobě jimi podané, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a nelze ji považovat za porušení jejich základních práv.
Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu