ECLI:CZ:US:2011:1.US.349.11.2
sp. zn. I. ÚS 349/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: VLTAVA HOLDING, a. s., se sídlem Praha 4, U Habrovky 247/11, zastoupené JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1254, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 5Afs 85/2009 - 67, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, čj. 31 Ca 120/2008 - 41, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 18. 6. 2008, čj. 11032/08-1200-700523, a rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 15. 2. 2006, čj. 36908/06/303918/2849, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v daňovém řízení, jimiž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Stěžovatelka splnila svou povinnost prokázat v daňovém řízení skutečnosti uvedené v daňovém přiznání. Orgánům rozhodujícím v její věci vytýká účelovost jejich výkladu při hodnocení opravy částí budovy s tím, že touto opravou nedošlo ke změně jejího účelu ani technických parametrů. Vzniklé nejasnosti byly využity k doměření daně, což je v rozporu se zásadami správního řízení. Stěžovatelka poukázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 15. 2. 2006, čj. 36908/06/303918/2849, byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 403.000,- Kč. K jejímu odvolání Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 18. 6. 2008, čj. 11032/08-1200-700523, takto dodatečně vyměřenou daň snížilo na 336.970,- Kč, tím, že část výdajů uznalo za náklady na opravu, nikoliv na technické zhodnocení. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2009, čj. 31 Ca 120/2008 - 41. Její kasační stížnost byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 5Afs 85/2009 - 67.
III.
Ústavní soud úvodem poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle níž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, ani soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžným zákonodárstvím, pokud to současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem. Výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace extrémně vybočující z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, jež by bylo možno kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (sp. zn. III. ÚS 224/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15., vydání 1., Praha: C. H. Beck 2000, str. 17).
Dále je nezbytné poukázat na základní vymezení pravomoci Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 33., vydání 1., Praha: C. H. Beck, 2005, str. 591). Ústavní soud tedy není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž "ex constitutione" k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud jde o výklad podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů s tím, že interpretovat ustanovení podústavního práva je povinen též z pohledu účelu a smyslu ústavně zaručených základních práv.
Poté co Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a konfrontoval jej s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. V posuzované věci bylo předmětem sporu, zda (vzhledem k povaze provedených prací) se u objektu D (skladová hala) a objektu H (kancelářská budova) ve skladovém areálu Lužkovice jednalo o výdaje na opravu nebo na technické zhodnocení ve smyslu §33 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti uplatňuje totožnou argumentaci v rovině podústavního práva, kterou již adresovala finančním orgánům a správním soudům. Ústavní soud, v souladu se shora uvedenými zásadami své přezkumné činnosti, neshledal, že by v její věci došlo k porušení jejích základních práv, jak tvrdí v ústavní stížnosti.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku přehledně a důkladně rozebral stěžovatelkou uplatněné kasační důvody a příslušnou právní úpravu, ze které při posouzení věci vycházel. Srozumitelně vyložil, že v rámci dokazování bylo nutné prokázat stav objektu před provedením prací a po nich a toto důkazní břemeno bylo, podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), na straně stěžovatelky. Ta neprokázala, jaký byl původní stav střechy před její změnou v roce 1999, a tím nesplnila svou zákonnou povinnost podle citovaného ustanovení. Orgány správce daně a obecné soudy proto uzavřely, že se jednalo o změnu stavebně technického provedení původní ploché střechy na sedlovou, což je změna technických parametrů.
Ke stěžovatelkou uplatňovanému "množstevnímu bonusu" společnosti OKNO HOLDING, a. s., pak Ústavní soud dodává, že uplatňuje-li skutečnosti, které snižují její daňovou povinnost, je nutné je prokázat. Proto byl požadavek správce daně, aby prokázala, že šlo skutečně o výdaj k dosažení, zajištění či udržení příjmů podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, oprávněný. Stěžovatelka však účelovost poskytnutí "množstevního bonusu" nedoložila, a proto tento výdaj nebyl daňově uznatelný.
Ústavní soud tak uzavírá, že ve věci stěžovatelky rozhodly m.j. dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady namítá. Dovodily, že jejím zásahem došlo k novému konstrukčnímu řešení střechy, tedy ke změně jejích technických parametrů, v důsledku čehož se změnilo prostorové uspořádání celé stavby, přičemž poukázaly na nekonzistentnost její argumentace v této otázce. Dostatečně se zabývaly hodnocením skutkové otázky, zda před provedením prací byl objekt opatřen střechou sedlovou, nebo zda byla až jejich výsledkem. Přesvědčivě vyložily ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků z hlediska rozsahu důkazního břemene a s tím, nakolik jej unesl správce daně (ohledně pochybností o nesprávném zaúčtování výdajů na stavební práce) a proč jej sama neunesla. Nedoložila totiž, že se sporný účetní případ udál tak, jak o něm účtovala.
Pokud jde o námitky týkající se započtení daňově uznatelných výdajů, Ústavní soud konstatuje, že se oba soudy danou problematikou meritorně zabývaly, přiléhavě vysvětlily svá východiska a použily zřetelnou a jasnou argumentaci. V této souvislosti lze poukázat zejména na logický výklad Nejvyššího správního soudu. Z obsahu napadených rozhodnutí neplyne, že by v jejich postupu existovala jakákoli svévole či že by bylo možno usuzovat na extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozeným. Správní soudy postupovaly v souladu se zákonem při plném respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla. Napadená rozhodnutí nesvědčí o tom, že by jí bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, které samozřejmě nelze vykládat v tom smyslu, že by mělo zaručit úspěch v řízení. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Podstatná je v její věci možnost kontroly správního rozhodnutí justičními orgány prostřednictvím opravných prostředků, které využila. To, že obecné soudy a správní orgány nepřijaly její argumentaci, nelze považovat za porušení jejího práva na spravedlivý proces, ani za porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud se proto dále nezabýval stěžovatelčinou interpretací skutkového stavu a jednotlivých ustanovení zákona o daních z příjmů, tvořící podstatnou část odůvodnění její ústavní stížnosti, neboť zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je především samostatnou záležitostí obecných soudů, jak již bylo shora uvedeno.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu