ECLI:CZ:US:2011:1.US.3499.10.1
sp. zn. I. ÚS 3499/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2007, čj. 39 Co 403/2006 - 162, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2010, čj. 26 Cdo 2000/2008 - 199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kde vystupoval jako žalovaný. Podle jeho přesvědčení zmíněnými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Za základní pochybení považuje skutečnost, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by došlo ke změně důkazní situace nebo vyšly najevo nové skutečnosti nebo byly provedeny nové důkazy. Odvolací soud totiž z jeho přednesu vytrhl pouze úvodní část, aniž by mu umožnil přednes doplnit či vysvětlit. Závěry odvolacího soudu byly nepředvídatelné, hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu s ustanovením §132 OSŘ, a jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními i se všemi okolnostmi, které vyšly v řízení najevo. Dovolací soud se poté s jasnou, věcnou a konkrétní argumentací stěžovatele nevypořádal.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6, rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 18 C 88/2003, zamítl žalobu, kterou žalobce MK Reality, spol. s r. o., požadoval, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu označeného bytu užívaného stěžovatelem pro hrubé porušení povinností neplacením nájemného a služeb spojených s užíváním bytu.
Po odvolání obou účastníků Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, čj. 39 Co 403/2006 - 162, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zaujal však odlišný právní názor. Poukázal na to, že stěžovatel zaplatil nájemné za žalované období (poslední čtvrtletí 2002 a první čtvrtletí 2003) teprve dne 19. 6. 2003, tedy poté, co mu byla doručena žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud prvního stupně tedy správně konstatoval, že v žalobě použitý výpovědní důvod je dán. Pokud se stěžovatel hájil tím, že jeho hromadné příkazy ze dne 28. 11. 2002 a 15. 1. 2003 nebyly realizovány bankou, došlo k tomu proto, že stěžovatel dal pokyn k přesunu finančních prostředků z tohoto účtu na termínovaný vklad. Na jeho účtu tak nezbyl dostatek finančních prostředků na úhradu běžných plateb, včetně nájemného. Výpisy z účtu dostával stěžovatel každý měsíc, takže se z nich dalo lehce zjistit, že platby nájemného za uvedené období nebyly realizovány, což stěžovatel sám u odvolacího jednání uvedl ve svém přednesu.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl poté, co se vypořádal s celou řadou jeho námitek. V podrobnostech lze odkázat na podrobné odůvodnění jeho rozsudku ze dne 26. 8. 2010, čj. 26 Cdo 2000/2008 - 199. Uzavřel, že pokud stěžovatel nezaplatil žalobci nájemné za dobu delší než tři měsíce, nikoliv v důsledku své tíživé sociální situace, ale pro své dispozice s bankovním účtem, porušil tak svou základní povinnost nájemce a žalobci pak ochranu jeho práva domáhat se výpovědi z nájmu odepřít.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud nevykonává žádný přezkumný dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, do které zásadně nezasahuje, pokud soudy postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Městský soud v Praze i Nejvyšší soud náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve věci postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními občanského zákoníku a s judikaturou obecných soudů, aplikovanou v dané oblasti. Zejména dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze použití ustanovení §3 odst. 1 ObčZ (porušení dobrých mravů) na danou věc, čehož se stěžovatel v podstatě domáhal. Ústavní soud zcela odkazuje na skutkové a právní závěry odvolacího a dovolacího soudu. V předmětné věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Situaci, ve které se stěžovatel ocitl, si způsobil sám nevhodnou manipulací se svými účty.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu