ECLI:CZ:US:2011:1.US.3505.11.2
sp. zn. I. ÚS 3505/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele DIRECT Pojišťovna, a.s., se sídlem Jankovcova 1566/2b, 170 00 Praha 7, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners, se sídlem Týn 1049/3, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2011 č. j. 18 Co 430/2011-99 a výroku II. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 7. 2011 č. j. 21 EC 73/2011-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 11. 2011 učinil právní zástupce stěžovatele podání u Ústavního soudu, v němž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud ve výroku II. rozsudku stanovil, že je stěžovatel povinen zaplatit žalovanému plnou náhradu nákladů řízení v částce 3.809,- Kč. Do tohoto výroku podal stěžovatel odvolání, které bylo krajským soudem jako nepřípustné odmítnuto. Podle ust. §202 odst. 2 o. s. ř. není odvolání přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000,- Kč. Není-li odvolání přípustné, protože soud I. stupně rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10.000,- Kč, není pak ani přípustné proti vedlejším výrokům. Proto ani nebylo přípustné odvolání směřující do výroku o nákladech řízení.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). V usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 vyslovil s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. §202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V tomto usnesení Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Dle Ústavního soudu nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09). V případě těchto bagatelních částek tak nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který Ústavnímu soudu umožní efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm stěžovatelům, jejichž základní práva byla skutečně porušena. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž se řeší zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod, přičemž je třeba dodat, že částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy individuálně posuzovat v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, resp. druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno.
V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele de facto proti povinnosti zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 3.809,- Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedené věci k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí o povinnosti uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení nepřevyšující totožnou částku (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09), přičemž napadená rozhodnutí nevykazují zřejmé prvky svévole. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nesměřoval k ochraně základních práv stěžovatele. Byť stěžovatel nepředložil řádně sepsanou speciální plnou moc pro zastupování před Ústavním soudem, vzhledem k výše uvedenému jej však Ústavní soud nevyzýval k odstranění této vady (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2594/09).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Eliška Wagnerová, v. r.
soudce zpravodaj