ECLI:CZ:US:2011:1.US.3515.10.1
sp. zn. I. ÚS 3515/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Za Tratí 602, Klatovy IV., IČ 60197412, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. 5 Cmo 353/2010-2020, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2010, č. j. 53 Cm 95/2005-1947, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2010, č. j. 53 Cm 95/2005-1947, ve věci žalobkyně společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED, proti žalovanému Ing. K. B. (dále jen "žalovaný") na nařízení předběžného opatření rozhodl tak, že "společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Klatovy IV., Za Tratí 602, se zakazuje konat náhradní valnou hromadu svolanou na den 1. 10. 2010 od 10:00 hodin do sídla této společnosti na adrese Klatovy IV., Za Tratí 602, PSČ 339 15, dle ustanovení §102 o.s.ř. a §169 odst. 2 o.s.ř." (první odstavec výrokové části) a " Mgr. M. N. se zakazuje zahájit náhradní valnou hromadu společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Klatovy IV., Za Tratí 602, PSČ 339 15, IČ 60197412, svolanou na den 1.10. 2010 od 10:00 hodin do sídla této společnosti na adrese Klatovy IV., Za tratí 602, PSČ 339 15 a vykonávat funkci předsedy této náhradní valné hromady dle ustanovení §102 o. s. ř. a §169 odst. 2 o. s. ř." (druhý odstavec výrokové části).
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2010, č. j. 5 Cmo 353/2010-2020, odvolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění v prvé řadě odkázal na řadu svých rozhodnutí, s nimiž je toto rozhodnutí konzistentní. Dále - k odvolání stěžovatelky a žalovaného směřujícímu proti prvnímu odstavci výrokové části usnesení prvostupňového soudu - prohlásil, že je odmítá podle §218 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost; dospěl k závěru, že předběžné opatření tam vymezené, tj. zákaz konat náhradní valnou hromadu svolanou na 1. 10. 2010, "již pozbylo účinnosti, dokonce bylo z tohoto hlediska neúčinné již v době, kdy příslušné odvolání došlo soudu prvního stupně". Odvolací soud též odmítl s poukazem na §218 písm. b) o. s. ř. odvolání stěžovatelky a žalovaného proti druhému odstavci výrokové části rozhodnutí prvostupňového soudu z toho důvodu, že nejsou účastníky řízení o vydání předběžného opatření směřujícího proti Mgr. M. N.
II.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. 5 Cmo 353/2010-2020, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2010, č. j. 53 Cm 95/2005-1947, napadla stěžovatelka ústavní stížností.
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce proti postupu obecných soudů, v jehož důsledku se od roku 2005 stále opakuje situace, kdy stěžovatelka jako akciová společnost svolá valnou hromadu, načež společnost PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED, podá návrh na nařízení předběžného opatření zakazujícího tuto valnou hromadu konat. Soud prvního stupně návrhu vyhoví, stěžovatelka se odvolá, avšak dříve, než dojde k rozhodnutí odvolacího soudu, ohlášený termín konání svolané valné hromady uplyne. V souhrnu se jedná o stav, probíhající aktuálně již šestým rokem. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se v souvislosti se "soustavným" vydáváním předběžných opatření zamezujících svolávání jejích valných hromad nemůže nijak účinně bránit, neboť vrchní soud prvostupňová rozhodnutí buď potvrzuje, nebo o odvolání rozhoduje až v době, kdy je toto usnesení již bezpředmětné, a z tohoto důvodu je odmítá. Rovněž Ústavní soud odmítá její ústavní stížnosti bez meritorního přezkumu, tudíž jde o prostředek neefektivní. Řízení o předběžném opatření se tak stává fakticky řízením jednoinstančním. Uvedená soudní praxe znamená "pouze omezenou možnost řádného právního a hospodářského fungování stěžovatelky" a upřednostňování "ochrany práv vedlejšího účastníka" na úkor práv jejích.
S ohledem na uvedené okolnosti, za kterých je porušováno její právo na soudní ochranu a na účinný opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušil.
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Taková situace právě v souzené věci nastala.
Pro posouzení dané věci je rozhodné, že se posuzovaná ústavní stížnost jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě III. ÚS 494/06, II. ÚS 136/08, II. ÚS 608/06, III. ÚS 966/09, II. ÚS 967/09, II. ÚS 2314/09, I. ÚS 1145/10, III. ÚS 2358/10 a III. ÚS 3195/10. Ve všech uvedených věcech ústavní stížnosti stěžovatelky proti obdobným rozhodnutím o předběžných opatřeních Ústavní soud odmítl. V nich vyslovené závěry se uplatní i v dané věci; Ústavní soud neshledal důvod se od nich v právě souzené věci jakkoliv odchýlit.
Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická osoba nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Za takový návrh je třeba považovat ústavní stížnost tehdy, oponuje-li druhému odstavci výrokové části usnesení soudu prvního stupně, který se stěžovatelky netýká, neboť jím nebyly uloženy žádné na ni dopadající povinnosti, a obdobný závěr se uplatní ve vztahu k odpovídající části rozhodnutí soudu odvolacího.
K části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadla první odstavec výroku usnesení soudu prvního stupně a jej se týkající rozhodnutí odvolacího soudu, pak Ústavní soud i zde setrvává na dříve (v usneseních označených shora) vyjádřeném právním hodnocení, že v napadených usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze nelze spatřovat rozhodování, vybočující - ústavněprávně relevantně - ze zásad občanského soudního řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná část usnesení sp. zn. III. ÚS 2358/10 zdůrazňující, že: "K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjádřil již tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (článek 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17, dostupný na http://nalus.usoud.cz)."
Ústavní soud též odkazuje - stejně jako v usneseních sp. zn. III. ÚS 966/09, II. ÚS 967/09, II. ÚS 2314/09, I. ÚS 1145/10, III. ÚS 2358/10 a III. ÚS 3195/10 - na usnesení ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 136/08, v němž se konstatuje, že řešením vzniklé situace "může být pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o žalobě na vydání akcií". Stěžovatelčina výtka, že toto meritorní rozhodnutí v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 "pro ni nemá význam", neobstojí již proto, že zpochybňovaná předběžná opatření jsou vydávána v jeho procesním rámci. Oproti názoru stěžovatelky odvolací soud "ex parte" nerozhodl; stěžovatelka měla totiž procesní prostor k uplatnění svých námitek proti usnesení soudu prvního stupně v rámci odvolání.
Jak již dříve Ústavní soud stěžovatelku upozornil, její námitky týkající se délky trvání samotného soudního sporu nelze v řízení o ústavní stížnosti přezkoumat, jestliže jim neodpovídá formulace petitu, jímž je při svém rozhodování vázán a který nemůže překročit. Stěžovatelka nedala ani najevo, zda vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v dosud neskončeném řízení poskytuje (srov. §164 a §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Další stěžovatelkou oponované argumenty (zejména otázka "časové omezenosti rozhodnutí o předběžném opatření", "doktrína trvajícího zásahu", "způsobilost předběžného opatření zasáhnout do základních práv a svobod účastníků" a přezkoumatelnost výhradně "až konečného rozhodnutí ve věci") Ústavní soud mezi nosné důvody usnesení vydaného v projednávané věci nezařadil.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Jelikož v části ústavní stížnosti směřující proti I. odstavci výroku usnesení soudu prvního stupně a na něj navazujícím rozhodnutí odvolacího soudu tvrzené pochybení shledána nebyla, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost - stejně jako v předchozích věcech stěžovatelky - odmítnout.
Ústavní soud i nyní připomíná, že v jiné stěžovatelčině věci Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usnesení ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 135/08), kdy s poukazem na nevyčerpání opravného prostředku, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. §229 odst. 4 o. s. ř.), ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu