ECLI:CZ:US:2011:1.US.3521.11.1
sp. zn. I. ÚS 3521/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 28/559, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2009, čj. 5 Cmo 91/2009 - 150, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2008, čj. 50 Cm 225/2004 - 103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se řádně nevypořádaly s jeho námitkou, že jeho podpis na vystavené směnce není pravý. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, a odbornou literaturu, má za to, že popřel-li ve sporu o zaplacení vlastní směnky pravost svého podpisu, nese důkazní břemeno podle §75 a §78 odst. 1 ve spojení s §28 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, žalobkyně.
Stěžovatel opakovaně navrhl znalecké zkoumání pravosti svého podpisu. Tvrzení znalce, že nemohl znalecký posudek vypracovat pro nedostatek jeho součinnosti, není pravdivé, neboť s ním komunikoval pouze písemně na adresu uvedenou v žalobě, ze které se stěžovatel odstěhoval. Na nové adrese jej nekontaktoval, přesto, že mu byla sdělena telefonicky i písemně. Dále namítal, že mezi podáním žaloby, směnečným platebním rozkazem, jednáním Krajského soudu v Praze a vydáním rozsudku uplynula nepřiměřeně dlouhá doba.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, čj. 5 Cmo 91/2009 - 150, k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze (dále "soud prvního stupně") ze dne 16. 9. 2008, čj. 50 Cm 225/2004 - 103, jímž ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz čj. 65 Sm 8/2003 - 14, ze dne 12. 2. 2004, ve znění opravného usnesení čj. 50 Cm 225/2004 - 84, ze dne 5. 3. 2008, kterým mu uložil zaplatit žalobkyni 1,000.000,- Kč s 6 % úrokem z prodlení od 5. prosince 2003 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 3.333,33 Kč a náhradu nákladů řízení. Jeho dovolání Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 18. 8. 2011, čj. 29 Cdo 4491/2009 - 163.
III.
Ústavní soud předesílá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a zasahuje do jejich rozhodovací činnosti až tehdy, kdy dojde k zásahu do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. sp. zn. II. ÚS 45/94, ze dne 25. 1. 1995). Jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Ve své rozhodovací činnosti mnohokrát judikoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Po seznámení s obsahem stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti a jejich konfrontaci s textem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí proti tomu, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentem o nepravosti podpisu na směnce a bez toho, že by mu uložily, aby k podání znaleckého posudku něco vykonal nebo snášel, konstatovaly nedostatek jeho součinnosti za situace, kdy důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu tížilo žalobkyni.
Ústavní soud, v souladu se shora uvedenými zásadami svého přezkumu, ověřil, zda se ve věci rozhodující obecné soudy námitkami stěžovatele adekvátně zabývaly, přičemž v jejich rozhodnutích žádné jím tvrzené nedostatky neshledal. Jeho ústavní stížnost tak představuje pouze polemiku s jejich právními závěry a v ní obsažená argumentace zjevně nesměřuje do roviny ústavněprávní.
Obecné soudy své jednotlivé závěry detailně odůvodnily. Důkazní břemeno v rámci řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nesl stěžovatel jako dlužník a na něm bylo, aby svá tvrzení řádně prokázal, neboť podle §175 odst. 1 OSŘ lze směnečný platební rozkaz prověřit jen na základě včasných a odůvodněných námitek. Měl tak v rámci řízení u obecných soudů možnost, aby své tvrzení o nepravosti svého podpisu na směnce náležitě prokázal. Pokud k tomuto účelu neposkytl ustanovenému znalci potřebnou součinnost, nelze než uzavřít, že své důkazní břemeno v této otázce neunesl. Pokud obecné soudy shledaly, že se povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil, jedná se o závěry nezávislých soudů, do nichž je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy nevyhověly jeho opětovným návrhům na znalecké přezkoumání pravosti jeho podpisu, je z napadených rozhodnutí zjevné, že soud prvního stupně jeho návrhu na nařízení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vyhověl a ustanovil znalce. Ten pak opětovně upozornil na stěžovatelovu nečinnost při shromažďování srovnávacích materiálů a následně spis vrátil s tím, že na jeho základě bylo možno stanovit pouze orientační závěr zkoumání. Z tohoto důvodu pak dalším návrhům stěžovatele na nařízení znaleckého zkoumání jeho podpisu na směnce nevyhověly. Jeho námitkami ohledně nedostatku komunikace s ustanoveným znalcem (znovu zopakovanými v ústavní stížnosti) se přitom detailně zabývaly a k jeho argumentu, že jej znalec kontaktoval na adresu, na níž se již nezdržoval, poukázaly na zjištění z obsahu spisu, ze kterého vyplývá, že již v únoru 2006 byla žádost o zajištění srovnávacích materiálů odeslána mj. i na adresu jeho právního zástupce.
Stěžovatel tak měl podle §127 odst. 4 OSŘ povinnost dostavit se ke znalci a poskytnout mu požadované listiny, případně další materiály nezbytné k vypracování posudku, a bylo jen na něm, aby ji včas a řádně splnil. Jestliže tak neučinil a posudek nemohl být z tohoto důvodu zpracován, neunesl své důkazní břemeno. Jak správně dovodily obecné soudy, nelze následně jeho procesní pasivitu hodnotit jako důvod pro opětovné nařízení znaleckého posudku.
Pokud stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu tvrdí, že důkazní břemeno ohledně pravosti jeho podpisu na směnce tíží žalobkyni, mohl a měl tuto námitku vtělit do svého dovolání, přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v řešení otázky důkazního břemene ohledně pravosti podpisu dlužníka na směnce v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 21. 12. 2009. To neudělal a omezil se pouze na polemiku se závěrem soudu o nedostatku své součinnosti.
Pokud tuto námitku neuplatnil již v řízení u obecných soudů, respektive v dovolání (přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností ani nenapadl), nelze ji nově předestřít až v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se zásadně nezabývá námitkami, které stěžovatel neuplatnil již v řízení před obecnými soudy, neboť podle jeho konstantní judikatury (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Není tak oprávněn zohlednit námitky, jimiž stěžovatel v ústavní stížnosti dohání něco, co zameškal v předchozích řízeních (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 1. vydání 2001, str. 337 - 338), neboť mu v tom brání princip subsidiarity.
Rovněž námitku nepřiměřené délky řízení stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti, po skončení dovolacího řízení, tedy v době, kdy k tomuto zásahu již nedocházelo, ačkoliv z judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 202/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 325) vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně vznesena pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci.
Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti a v nich učiněné závěry jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by obecné soudy porušily shora uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele. Za tohoto stavu je tedy povinen je respektovat jako projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasáhnout. Na základě shora uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. prosince 2011
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu