ECLI:CZ:US:2011:1.US.3526.10.1
sp. zn. I. ÚS 3526/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11/449, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 12. 2007, čj. 24 C 172/2004 - 180, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2008, čj. 17 Co 247/2008 - 205, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozsudků, vydaných v řízení o jeho žalobě na náhradu škody na zdraví, proti žalované Nemocnici Na Homolce (dále jen "nemocnice"). Podle stěžovatele oba rozsudky porušily jeho základní práva a svobody, zakotvené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Bylo mu odmítnuto právo na spravedlivý proces, ve kterém by mohl rovnoprávně uplatňovat svá práva v rozsahu zaručeném zákonem a ve stejném rozsahu jako žalovaná.
Z obsahu připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo řízení o žádosti stěžovatele o ustanovení právního zástupce zastaveno a byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení náhrady škody ve výši 200.400,- Kč (bolestné), náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 3,360.000,- Kč a náhrady za asistenční službu a vynaložené zdravotní pomůcky ve výši 14,000.000,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že stěžovatel byl vyšetřen na oddělení ORL žalované nemocnice primářem MUDr. J. P. po doporučení lékařky MUDr. V. N. MUDr. J. P. navrhl stěžovateli operaci ucha pro podezření na chronický středoušní zánět s cholesteatomem. Při operaci měl být současně zacelen otvor v bubínku, vzniklý záněty již v minulosti. Stěžovatel s operací souhlasil. Při vlastní operaci byla nalezena další poškození vnitřního ucha, která byla ošetřena, a byl zacelen otvor v bubínku. Předpokládaný cholesteatom nebyl prokázán, ale byl zjištěn jiný druh chronického zánětu, tzv. tympanoskleróza. Operace byla provedena lege artis, nepotvrzení cholesteatomu nijak nezpochybnilo indikaci k operaci ucha. Po operaci došlo u stěžovatele nejprve k prokazatelnému zlepšení sluchu, později se jeho sluch vrátil přibližně na předoperační úroveň. Vzhledem k přetrvávající nedoslýchavosti mu byla nabídnuta reoperace, neboť byly poměrně dobré předpoklady ke zlepšení sluchu. S tímto řešením stěžovatel souhlasil, reoperace proběhla lege artis, ale i poté došlo k opětovnému zhoršení sluchu.
Při právním hodnocení věci soud uzavřel, že odpovědnost podle §420 ObčZ není odpovědností objektivní, ale odpovědností za předpokládané zavinění. Jde proto o zcela jiný druh odpovědnosti než v §420a (odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností) nebo §421a ObčZ (odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi majícími důvod v povaze přístroje). Odvolal se na judikaturu českých soudů, podle níž se odpovědnost za škodu způsobenou lékařským zákrokem posuzuje jako obecná odpovědnost podle §420 ObčZ. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaná nemocnice při poskytování léčebné péče stěžovateli postupovala lege artis. Nebyly proto splněny předpoklady její odpovědnosti za škodu, to znamená protiprávní úkon, ani příčinná souvislost mezi tvrzenými zdravotními obtížemi a lékařskými zákroky, kterým se stěžovatel podrobil.
Závěrem soud konstatoval, že stěžovatel požádal o ustanovení právního zástupce. Soud tuto žádost zamítl usnesením ze dne 21. 6. 2007, čj. 24 C 172/2004 - 138. Dne 29. 11. 2007 požádal stěžovatel opětovně o ustanovení právního zástupce. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto, vznikla tak překážka věci rozsouzené. Proto soud řízení zastavil podle §104 odst. 2 OSŘ.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, čj. 17 Co 247/2008 - 205, zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti výroku o ustanovení zástupce a rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. K námitce stěžovatele, že byl špatně zjištěn skutkový stav (na základě znaleckého posudku), odvolací soud uvedl, že podle jeho názoru byl naopak zmíněný posudek dostatečný. I když byl vypracován v jiném soudním řízení (o žalobě na ochranu osobnosti), bylo z něj zřejmé, že stěžovatel dal k oběma operacím souhlas a bylo prokázáno, že žalovaná, při léčbě stěžovatele, včetně obou operací, postupovala lege artis. Před provedením operace nebyl znám přesný stav poškození sluchu stěžovatele, proto nebylo možné jej detailně informovat o vlastním průběhu operace. Podle výslovného vyjádření znalce, rozhodnutí, které úkony učinit ke zlepšení sluchu stěžovatele, mohl operatér vykonat až v průběhu operace. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno žádné pochybení ze strany žalované, jde o posudek zcela postačující. Zadání vypracování nového posudku by, s ohledem na neexistenci jednoho ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, tj. protiprávního úkonu žalované nemocnice, bylo zcela nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav správně aplikoval §420 ObčZ, upravující obecnou odpovědnost fyzických a právnických osob za škodu, neboť odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu způsobenou na zdraví pacienta, která má příčinu v lékařském zákroku či způsobu jeho provedení, nelze posuzovat jako škodu způsobenou provozní činností ve smyslu §420a ObčZ. Zde odvolací soud poukázal na 8. vydání komentáře k občanskému zákoníku z Beckovy edice komentovaných zákonů. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Ve věci stěžovatel podal i dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 9. 2010, čj. 25 Cdo 2398/2009 - 231, kterým dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť v něm nebyla formulována žádná otázka zásadního právního významu. K námitce stěžovatele uvedl, že použití písemných znaleckých posudků zpracovaných mimo řízení v konkrétní věci v obecné rovině přípustné je, ale má povahu listinného důkazu, nikoliv důkazu znaleckým posudkem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 385/96).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je stěžovatelova nespokojenost s tím, že v řízení před obecnými soudy neuspěl. Stěžovatel především napadl soud prvního stupně proto, že nevzal v úvahu jeho "nezpůsobilost plnohodnotně se účastnit soudního řízení" a neustanovil mu opatrovníka, podle §29 odst. 3 OSŘ. Dále namítal, že mu nebyl, u ústního jednání, dán dostatečný prostor pro aktivní účast a nebyla mu dána možnost klást znalci otázky s tím, že jako jediný důkaz sloužil znalecký posudek, který byl zpracován ve zcela odlišném soudním řízení. Jedná se o stejné argumenty, které již uvedl jak v odvolání, tak i v dovolání.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, provedl celou řadu důkazů, včetně znaleckého posudku, k jehož relevantnosti se vyjádřil i Nejvyšší soud. Své právní závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Obecné soudy se tedy podrobně zabývaly všemi argumenty stěžovatele a vypořádaly se s nimi. V podrobnostech nelze než odkázat na text odůvodnění zmíněných rozhodnutí.
K výhradám stěžovatele Ústavní soud podotýká, že pokud soud zamítl jeho žádost o ustanovení právního zástupce (opatrovníka), rozhodl tak proto, že nebyly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí. Rovněž toto rozhodnutí je řádně odůvodněno. Pociťoval-li stěžovatel nutnost být u soudního jednání zastoupen, mohl si advokáta zvolit, což také učinil v řízení před Nejvyšším soudem a před Ústavním soudem. Není zřejmé, z jakého důvodu si nezvolil advokáta pro zastupování před obecnými soudy.
Ústavní soud dále podotýká, že pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu