ECLI:CZ:US:2011:1.US.3530.10.1
sp. zn. I. ÚS 3530/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Dagmar Vrbeckou, advokátkou, se sídlem Svazu bojovníků za svobodu 68, Rokycany, proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 9. 2010 č. j. 6 C 260/2007-142, za účasti Okresního soudu v Rokycanech jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Rokycanech. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že žaloba stěžovatele na zaplacení částky 7 999,- Kč s příslušenstvím se zamítá, a dále tak, že stěžovatel je povinen žalovanému nahradit náklady řízení ve výši 15 656,- Kč a státu nahradit náklady řízení ve výši 2 798,- Kč. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a k porušení principu právního státu, garantovaného čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž vystupoval jako žalobce.
Stěžovatel uvádí, že podal žalobu o zaplacení částky 7 999,- Kč s příslušenstvím. Důvodem žaloby byla skutečnost, že odstoupil od smlouvy o koupi mobilního telefonu zn. Nokia 6131, jednak podle §622 odst. 2 občanského zákoníku, a jednak podle §19 zákona o ochraně spotřebitele, neboť reklamace dle stěžovatele nebyla vyřízena v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů a delší lhůta sjednána nebyla. Mobilní telefon měl být v době podání žaloby v držení žalovaného a má být v jeho držení dosud.
Okresní soud v Rokycanech dne 20. 3. 2008 vydal rozsudek č. j. 6 C 260/2007-37, kterým nárok stěžovatele v plné výši uznal. Rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2008 č. j. 13 Co 286/2008-67 byl rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení k soudu prvního stupně. Okresní soud v Rokycanech dne 30. 9. 2010 rozhodl tak, že žaloba se zamítá, a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení. Podání odvolání proti rozsudku je nepřípustné dle ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
Stěžovatel uvádí, že během celého soudního řízení soud účastníky nepoučil ani podle §118a, ani podle §119a občanského soudního řádu. Stěžovatel dále uvádí, že pokud by v průběhu řízení z poučení soudu vyplynulo, že věc hodlá posuzovat po právní stránce odlišně od právního názoru stěžovatele, zejména ohledně dodržení nebo nedodržení lhůty k vyřízení reklamace podle §19 zákona o ochraně spotřebitele, navrhoval by stěžovatel další důkazy, zejména ohledně data odeslání přístroje ze záruční opravny. Dále by stěžovatel navrhoval důkazy ohledně oprávnění záruční opravny požadovat úhradu nákladů provedení diagnostiky poruchy. Stěžovatel tedy v rozporu s rozhodnutím soudu tvrdí, že podle §19 odst. 1 věty druhé zákona na ochranu spotřebitele nebyla reklamace ve lhůtě řádně vyřízena, neboť prodávající v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů nevydal stěžovateli ani písemné zdůvodnění neprovedení záruční opravy ani neopravený přístroj. Zákon dle stěžovatele stanoví podmínky vyřízení reklamace a tvrzení soudu, že díky vyřízení záruční opravy byl žalobce s výsledkem reklamace seznámen, nemá oporu v zákoně a jeho rozhodnutí tak bylo nepředvídatelné a v rozporu s ustálenou judikaturou.
Stěžovatel dále uvádí, že by rovněž argumentoval skutečnostmi, které podle něj zakládají postup pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu. Výrok III. napadaného rozsudku je dle stěžovatele v rozporu s ustanovením §148 odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatel, jak uvádí, je invalidním důchodcem, v současné době plní usnesení o schválení oddlužení. Na placení náhrady nákladů řízení nemá prostředky.
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Z předloženého rozsudku obecného soudu, vyžádaného spisu a ústavní stížnosti bylo zjištěno, že před Okresním soudem v Rokycanech probíhalo soudní řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 7 999,- Kč s příslušenstvím z důvodu opakovaného výskytu vad na zakoupeném mobilním telefonu. V žalobě stěžovatel zejména poukázal na skutečnost, že předmětný mobilní telefon byl celkem čtyřikrát v opravě a z doby 326 dnů jej 52 dnů nemohl používat. Stěžovatel dále uvedl, že žalovaný prodávající nevydal písemné potvrzení o vyřízení reklamace dle ustanovení §19 odst. 1 zákona na ochranu spotřebitele.
Obecný soud v nalézacím řízení zjistil, že dne 10. 4. 2007 byl předmětný mobilní telefon počtvrté reklamován. Dne 19. 4. 2007 vrátila servisní opravna telefon bez opravy s nabídkou možností opravy mimozáruční. Dopisem ze dne 25. 4. 2007 stěžovatel od smlouvy odstoupil a po žalovaném žádal vydání bezdůvodného obohacení v částce 7 999,- Kč.
Dne 29. 11. 2007 Okresní soud v Rokycanech vydal platební rozkaz, kterým bylo žalobě stěžovatele vyhověno. Žalovaný proti tomuto platebnímu rozkazu podal odpor, v němž uváděl, že při poslední reklamaci bylo zjištěno poškození telefonu vniknutím neznámé kapaliny. Vada na telefonu tak měla vzniknout nesprávným používáním přístroje.
Rozsudkem ze dne 20. 3. 2008 č. j. 6 C 260/2007-37 Okresní soud v Rokycanech vyhověl žalobě stěžovatele. Proti tomuto rozsudku se však žalovaný odvolal. Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 24. 7. 2008 č. j. 13 Co 286/2008-67 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení. Soud prvního stupně měl dle soudu odvolacího vyzvat stěžovatele k navržení důkazu oprávněnosti jeho reklamace ze dne 10. 4. 2007 a skutečnosti, že odstoupení od smlouvy bylo účinné.
V dalším řízení před soudem prvního stupně zůstala spornou skutečnost, zda čtvrtá vada přístroje byla zaviněna stěžovatelem, či nikoliv. Stěžovatel dle soudu prvního stupně odstoupil od smlouvy proto, že na věci se vyskytla již čtvrtá vada. V řízení však bylo prokázáno, že tato vada vznikla v důsledku užití přístroje v rozporu s návodem k použití. Dle soudu prvního stupně stěžovatel nebyl oprávněn odstoupit od smlouvy, neboť čtvrtá vada nebyla vadou záruční. Stejně tak soud prvního stupně nesouhlasil s argumentem stěžovatele, že čtvrtá reklamace nebyla vyřízena řádně.
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 9. 2010 č. j. 6 C 260/2007-142 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto dle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozsudkem obecného soudu a vyžádaným spisem, Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného rozsudku je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo. Soud prvního stupně v nalézacím řízení nijak nepochybil. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že ve věci proběhlo řádné dokazování a oběma stranám bylo umožněno se k věci vyjádřit. Závěr o neoprávněnosti reklamace tak není výsledkem svévolného rozhodování soudu. Ústavní soud rovněž nesouhlasí s argumenty stěžovatele, že nebyl poučen dle ustanovení §118a a §119a občanského soudního řádu. Z protokolů o jednání před soudem prvního stupně, které jsou nedílnou součástí vyžádaného spisu, je zřejmé, že účastníci byli poučeni dle ustanovení §119a občanského soudního řádu. Stejně tak po vrácení věci k dalšímu řízení byl stěžovatel poučen v souladu s ustanovením §118a občanského soudního řádu k prokázání skutečnosti, že odstoupení od smlouvy je účinné. Stěžovateli tedy nic nebránilo v možnosti navržení důkazů, které uváděl v ústavní stížnosti. Řízení o ústavní stížnosti v souzené věci již nelze brát jako řízení před soudem druhého stupně.
K závěru o způsobu vyřízení reklamace Ústavní soud uvádí, že stěžovatel na tuto skutečnost upozornil až v řízení před soudem prvního stupně, přičemž v reakci na oznámení o neoprávněnosti reklamace se touto skutečností vůbec nezabývá a odstoupení od smlouvy odůvodňuje větším počtem vad na mobilním telefonu. Na vyřízení reklamace navíc přímo reagoval, a to výzvami ze dne 25. 4. 2007 a 25. 5. 2007.
Při rozhodování o nákladech řízení soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu a rozhodl podle pravidla úspěchu ve věci.
Z těchto důvodů lze rovněž konstatovat, že nedošlo ani k zásahu do práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani k porušení principu právního státu, garantovaného čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jestliže tedy obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry ústavně nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 2. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu