ECLI:CZ:US:2011:1.US.3540.10.1
sp. zn. I. ÚS 3540/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. P. N. (dříve H.), zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 22, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2010, čj. 39 Co 301/2010 - 204, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 4. 2010, čj. 10 C 111/99 - 186, ve výroku o nákladech řízení, které snížil z původních 91.497,- Kč na 67.257,- Kč. Stěžovatelka je přesvědčena, že tímto rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto porušení spočívá, podle stěžovatelky, ve svévolném postupu odvolacího soudu, který v rozporu s principy spravedlivého procesu a legitimního očekávání, po jejím odvolání, jako úspěšné strany, bez jakéhokoliv návrhu žalobkyně (jako strany neúspěšné), stěžovatelce obvodním soudem přiznaný nárok na náhradu nákladů snížil.
Z připojeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že jím bylo změněno usnesení zmíněného obvodního soudu ze dne 27. 4. 2010, ve výroku I. o nákladech řízení tak, že výše těchto nákladů činí 67.257,- Kč, ve zbývajících výrocích bylo zmíněné usnesení potvrzeno. Podle názoru odvolacího soudu obvodní soud pochybil, pokud na všechna výše uvedená řízení (v podrobnostech viz odůvodnění jeho usnesení) aplikoval pouze vyhlášku č. 177/1996 Sb., neboť tento postup byl správný pouze u prvního řízení. Na první odvolací řízení je třeba již aplikovat vyhlášku č. 484/2000 Sb. a na řízení po kasaci, stejně tak jako i na následné odvolací řízení, na které je třeba aplikovat tuto vyhlášku ve znění účinném od 1. 9. 2006. Stěžovatelka má tedy právo na 60 % nákladů řízení, které odvolací soud v odůvodnění konkrétně specifikoval s tím, že ze žádného ustanovení OSŘ nevyplývá tzv. zákaz reformace k horšímu, tj. zákaz rozhodnutí o nákladech řízení v neprospěch stěžovatelky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právním názorem odvolacího soudu o aplikaci vyhlášky č. 484/2000 Sb., o způsobu výpočtu náhrady nákladů řízení. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 nebo sp. zn. II. ÚS 130/98, případně sp. zn. I. ÚS 30/02). Procesní povaha soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevná reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního práva. Výjimku lze připustit pouze v případě, kdy by konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z článku 36 odst. 1 Listiny. Protože nemůže jít o nic jiného než o zpochybnění interpretace a aplikace příslušných procesně právních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde pouze tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity. Více než v jiných případech se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran ve věci a další skutečnosti významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a podle toho o nákladech řízení rozhodovaly.
V přezkoumávané věci odvolací soud v odůvodnění svého usnesení podrobně vyložil své závěry při rozhodování o výši nákladů řízení mezi účastníky zmíněného sporu. V podrobnostech lze odkázat zejména na stranu 3 zmíněného usnesení, aniž by bylo třeba cokoli opakovat. Není úkolem Ústavního soudu přepočítávat náklady řízení za situace, kdy odvolací soud podrobně zdůvodnil, v procesně poněkud složitějším případě, své závěry, které jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování a nevykazují žádné prvky svévole či ústavněprávního deficitu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by v činnosti odvolacího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu