ECLI:CZ:US:2011:1.US.3569.10.1
sp. zn. I. ÚS 3569/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ochranné organizace autorské - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl o. s., se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2010, čj. 59 ECm 17/2009 - 35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku, jehož vydáním mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti upraveného v čl. 34 Listiny. Jedná se o spor, ve kterém stěžovatel podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3.795,- Kč s příslušenstvím, podle §40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském (autorský zákon), ke kterému mělo dojít tím, že žalovaný v době od 1. 11. 2006 do 18. 5. 2008 provozoval ubytovací zařízení, v jehož pokojích měl umístěny televizory. Užíval tak chráněná autorská díla v gesci žalobce způsobem podle §23 autorského zákona.
Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli 1.199,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a v částce 2.597,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že skutkový stav sice odpovídá tvrzení stěžovatele, ale přisvědčil námitce žalovaného, že nárok je částečně promlčen ve dvouleté subjektivní promlčení lhůtě, takže přiznal stěžovateli pouze nepromlčenou část odměny.
Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a tvrdí, že se krajský soud nijak blíže nevypořádal s existencí promlčení, pouze je konstatoval. Tím protiprávně zkrátil stěžovatele na jeho právech. Odůvodnění napadeného rozsudku, především pro jeho stručnost, nelze považovat za přesvědčivé, logické a úplné. Právní závěry krajského soudu tak jsou, podle stěžovatele, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v důsledku čehož je napadený rozsudek v rozporu s čl. 36 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek ve světle argumentů stěžovatele a konstatuje, že není vůbec zřejmé, proč by měl zmíněný rozsudek zasáhnout do základních práv stěžovatele. Ve své judikatuře Ústavní soud neustále zdůrazňuje, že v souladu s Ústavou ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Z této jeho kompetence v žádném případě nevyplývá, že by jej bylo možné považovat za další soudní instanci, přezkoumávající rozhodnutí obecných soudů. Tím spíše nelze Ústavní soud považovat za přezkumnou instanci pro případy, kdy zákon, zpravidla pro bagatelní výši částky, neumožňuje další opravné prostředky, což je i tento případ. Tato skutečnost je stěžovateli dobře známa z řady jiných rozhodnutí Ústavního soudu o jeho ústavních stížnostech.
Závěry rozsudku krajského soudu jsou jasně, srozumitelně a racionálně odůvodněny, takže jej nelze považovat, jak tvrdí stěžovatel, za rozhodnutí extrémní, vybočující z mezí ústavnosti. Pokud jde o výhrady stěžovatele k právnímu posouzení promlčení jeho nároku, jde o otázku, která je zcela v rovině podústavního práva, takže Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutková a právní zjištění obecného soudu v této, tak jasné, oblasti.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s eventuálními závěry o přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní stížnost nelze považovat za prostředek, pomocí kterého by Ústavní soud měl přehodnocovat právní závěry obecných soudů jen proto, že s nimi stěžovatelé nesouhlasí. Ústavní soud je povolán k rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci, jen pokud zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil pochybení, která by měla za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
K tomu lze jen dodat, že se nadto jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svou výši není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) dal v této souvislosti již opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2011
Ivana Janů, v . r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu