ECLI:CZ:US:2011:1.US.3611.10.1
sp. zn. I. ÚS 3611/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. D., zastoupeného Mgr. Robertem Valou, advokátem se sídlem Znojmo, Dolní Česká 345/32, proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 26. 11. 2010, čj. ZT 452/2010 - 16, usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor Znojmo, oddělení obecné kriminality, ze dne 15. 11. 2010, čj. KRPB-27279-24/TČ-2010-061371-HAM, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti Z. D. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě (dále jen "státní zástupkyně") a usnesení Policie ČR (dále jen "policejní orgán") pro porušení čl. 7, 10 odst. 1, 2, čl. 12 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zmíněná rozhodnutí nejsou, podle stěžovatele, řádně odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná. Navíc, jak uvedl v doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 1. 2011, domovní prohlídka, která se stala jedním z podkladů pro zahájení trestního stíhání, byla nezákonná. Současně požádal, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal mimo jinak stanovené pořadí podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, uvedeným usnesením státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele proti shora označenému usnesení policejního orgánu, kterým bylo, podle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku. Tohoto jednání se dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) v době od roku 2008 do listopadu roku 2010 nutil poškozenou M. K., aby s ním udržovala sexuální poměr, pod pohrůžkou zveřejnění jejich intimních fotografií, které s ní nafotografoval. Poškozená se ze strachu pod uvedenou pohrůžkou se stěžovatelem intimně stýkala. Poté, co mu v srpnu 2010 oznámila, že s ním končí, začal ji pronásledovat pomocí vulgárních telefonátů a sms zpráv. Vulgární sms zprávy o poškozené zaslal i jejímu partnerovi, kterému odeslal i mms zprávy s jejími intimními fotografiemi. Jednání stěžovatele vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zahájením trestního stíhání. V této souvislosti je nutno připomenout, že zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustný, případně přinejmenším za nežádoucí.
K tvrzení stěžovatele o nezákonnosti příkazu Okresního soudu ve Znojmě k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. Nt 690/2010, a jejího provedení, Ústavní soud konstatuje, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, je vázán návrhem, který určuje předmět řízení před Ústavním soudem a vymezuje tak rozsah jeho přezkumu. Z toho důvodu se Ústavní soud v takto určených mezích zabýval usnesením o zahájení trestního stíhání a navazujícím usnesením státní zástupkyně o stížnosti. Proto nezkoumal, a to i s ohledem na níže uvedené, otázku zákonnosti příkazu k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a jejího provedení, neboť ve vztahu k němu se stěžovatel ničeho nedomáhal (nebyl petitem projednávané ústavní stížností napaden) [§82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
Jde-li konkrétně o usnesení o zahájení trestního stíhání, jedná se o procesní rozhodnutí, které, ač s sebou jistě nese pro dotčený subjekt nepříjemné následky, nemá povahu konečného rozhodnutí, jež by konečnou platností zasahovala do jeho práv a povinností. K zahájení trestního stíhání postačuje odůvodněné podezření, že určitá osoba spáchala trestný čin. Z povahy věci vyplývá, že v této rané fázi trestního řízení nelze vyžadovat, aby existovala jistota o spáchání trestného činu. K posouzení, zda předmětný skutek je trestným činem, zda skutečně naplňuje znaky daného trestného činu, včetně podrobného rozboru důkazní situace, jsou oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatnit všechna svá procesní práva a námitky, tedy i ty uvedené v ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu se v této souvislosti přísluší otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko až po jeho ukončení, tedy po vyčerpání všech procesních prostředků, které obviněnému poskytuje trestní řád.
Tvrzení, že zahájení trestního stíhání postrádá důvodnost a napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neodpovídá skutečnosti. Z odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu a navazujícího usnesení státní zástupkyně vyplývá, bez jakýchkoli pochybností, že v daném stadiu trestního řízení bylo zahájení trestního stíhání stěžovatele dostatečně odůvodněno. Přitom, jak správně uvedla státní zástupkyně, usnesení o zahájení trestního stíhání není konečným rozhodnutím ve věci. Teprve v průběhu dalšího řízení budou zjišťovány a prováděny další důkazy důležité pro objasnění všech okolností a skutečností. O vině a trestu bude, na podkladě obžaloby, rozhodovat až soud. Jinými slovy, trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. Skutečnost, že se stěžovatel s názorem policejního orgánu a státní zástupkyně neztotožňuje, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti. Jak již bylo shora uvedeno, bude věcí orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, aby se argumenty a důkazy svědčícími v neprospěch i ve prospěch stěžovatele, včetně zákonnosti či nezákonnosti nařízení a provedení domovní prohlídky, zabývaly a vypořádaly.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, není zcela přiléhavý. Tento nález řešil zejména problematiku příslušnosti státního zastupitelství, které má rozhodovat o stížnosti obviněného policisty proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V projednávané věci napadená usnesení splňují zákonné požadavky na ně kladené, včetně řádného odůvodnění podle §134 odst. 2 TrŘ.
Porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud nezjistil. Proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Pro naléhavé projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu nebyly shledány žádné důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu