ECLI:CZ:US:2011:1.US.3674.11.1
sp. zn. I. ÚS 3674/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. N., zastoupené JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem Husovo nám. 44, 266 01 Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2011 č.j. 22 Co 405/2011-347 a usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 8. 2011 č.j. 23 P 58/2009-290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava").
Okresní soud v Berouně ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze rozhodl v roce 2010 o tom, že otec je oprávněn se scházet s nezletilými dětmi ve vymezeném čase každou sudou sobotu. Velkým množstvím podání k okresnímu soudu v rozmezí únor až července 2011 se otec domáhal, aby soud matce (tj. stěžovatelce) uložil pokutu, jejíž výši si sám stanoví, a to za porušení povinnosti uložené ve výše zmíněném rozsudku. Okresní soud dospěl k závěru, že k porušení povinnosti došlo tím, že styk oprávněného s nezletilými nebyl na základě exekučního titulu fakticky realizován, přičemž současně nebyly zjištěny žádné objektivní příčiny, které by porušení povinnosti v případě všech termínů neuskutečněného styku odůvodňovaly. Okresní soud vzal v potaz i to, že v dubnu roku 2011 byla stěžovatelce doručena výzva zdejšího soudu k dobrovolnému plnění vykonávaného rozhodnutí. Na jejím základě muselo být stěžovatelce zřejmé, že se otec opakovaně a neúspěšně styku s nezletilými domáhá. Bylo tedy na ní, aby v rozumné míře učinila vše potřebné k faktické realizaci styku. Přístup stěžovatelky k umožnění faktické realizace styku oprávněného s nezletilými ovšem nepředstavoval řádnou přípravu nezletilých k předání. Soud přitom považoval za nadbytečné provádět podrobné dokazování k jednotlivým termínům neuskutečněných styků; v rámci řízení byla totiž zachována možnost stěžovatelky se ke všem tvrzením a důkazům vyjádřit a soud také přihlížel k zájmu nezletilých dětí na pravidelném styku s otcem, a proto nebylo účelné řízení o výkonu rozhodnutí dále prodlužovat. Okresní soud proto uložil stěžovatelce pokutu ve výši 3.000,- Kč a stanovil jí též povinnost nahradit oprávněnému náklady výkonu rozhodnutí. Krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že výši pokuty určil částkou 15.000,- Kč, neboť pokuta v této výši by již měla být účinným prostředkem výkonu rozhodnutí a současně bylo reálné i její faktické vymožení. Šlo zároveň pokutu za dlouhodobě neuskutečňovaný styk.
Stěžovatelka ve své stížnosti namítala, že si obecné soudy neopatřily pro svá rozhodnutí dostatek věrohodných a relevantních skutkových podkladů. Obecné soudy se nezabývaly námitkami stěžovatelky, ale vycházely pouze z tvrzení vedlejšího účastníka. Dokonce se ani nezabývaly jí navrženými důkazy a odvolací soud jí uložil předmětnou povinnost, i když dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné objektivní okolnosti, které by odůvodňovaly porušení povinnosti v případě neuskutečněného styku. Obecné soudy vystavily svá rozhodnutí naprosté libovůli. Jelikož jsou skutková zjištění obecných soudů neúplná a tvrzení otce dětí a stěžovatelky jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny, a to jak po stránce skutkové, tak právní, došlo podle stěžovatelky k porušení jejích ústavně zaručených práv.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky, jak to ve své ústavní stížnosti namítala. V ústavní stížnosti jakákoliv relevantní ústavněprávní argumentace zcela absentuje a tvrzené porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka nijak blíže nevysvětluje, ale uvádí jen obecné a nekonkrétní námitky. Ústavnímu soudu proto po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti nezbývá než konstatovat, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně aprobovat, tedy že stěžovatelka je povinna zaplatit na účet okresního soudu pokutu v předepsané výši, neboť s ohledem na okolnosti případu představovala pokuta vhodný způsob, jak přinutit stěžovatelku respektovat právní poměry založené exekučním titulem, tj. umožnit styk otce se svými nezletilými dětmi, přičemž tuto povinnost stěžovatelka opakovaně porušovala. Okresní soud též přiléhavě vysvětlil, proč přístup stěžovatelky k umožnění faktické realizace styku otce s dětmi nepředstavoval řádnou přípravu nezletilých k předání a proč bylo též nadbytečné provádět další podrobné dokazování k jednotlivým termínům neuskutečněných styků (str. 5 rozhodnutí okresního soudu). Závěr stran výše pokuty, který učinil odvolací soud, se pohybuje v mezích možného posouzení věci a nevymyká se ústavně aprobovatelnému závěru. Rozhodně jej nelze považovat za výkon zakázané svévole. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, Ústavní soud podotýká, že toto ustanovení žádná základní práva, jejichž ochrany by se bylo možné domáhat v řízení o ústavní stížnosti, neobsahuje. Článek 90 Ústavy je jen rámcovou kompetenční normou ve vztahu k soudům obecným.
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu