ECLI:CZ:US:2011:1.US.3694.10.1
sp. zn. I. ÚS 3694/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. P. a 2) MUDr. M. H., zastoupených JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2010, čj. 26 Co 372/2010 - 388, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o úpravu poměrů, úpravu styku a nařízení soudního dohledu nad nezletilým M. P. Podle stěžovatelů byla označeným rozsudkem porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 10, čl. 32 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2 a 3, čl. 6 odst. 2, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. V řízení měla být porušena i zásada č. 2 Deklarace práv dítěte, dále čl. 6 Úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále "odvolací soud") o úpravě styku a stanovení výživného pro nezletilého M. P. V ústavní stížnosti zrekapitulovali průběh předchozího řízení, rozebrali podrobnosti vztahu otce k nezletilému a polemizují s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry odvolacího soudu. V ústavní stížnosti předkládají obdobné argumenty, které již uplatnili v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu především vytýkají, že nestanovil dohled nad výchovou nezletilého a nesprávně určil výši výživného, v důsledku čehož došlo k porušení uvedených základních práv.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout jakákoli pochybnost o jeho ústavní konformitě. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovateli tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy.
Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud náležitě zhodnotil řízení před soudem prvního stupně a po částečném doplnění dokazování učinil právní závěry, které řádně zhodnotil. Skutečnost, že rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě porušení základních práv a svobod.
Tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud interpretoval zákon způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zárukami spravedlivého procesu, není důvodné. Odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi odvolací soud již podrobně zabýval. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu