ECLI:CZ:US:2011:1.US.3723.10.1
sp. zn. I. ÚS 3723/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: PVA servis, s. r. o., se sídlem Praha 9, Beranových 667, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Kladno, Gorkého 502, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, čj. 12 Co 517/2010 - 93, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 6. 2010, čj. 67 C 58/2010 - 38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž bylo údajně porušeno její právo na "limitaci" státní moci podle čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), na spravedlivý proces, soudní ochranu, rovné postavení účastníků a právní jistotu podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka nesouhlasí s předběžným opatřením, kterým bylo jí a společnosti ABF, a. s., jako žalovaným, nařízeno, aby se zdržely odstraňování haly č. 1 v areálu PVA Letňany na pozemku parc. č. 544/81 v katastrálním území Letňany, Praha (dále "hala"), neboť pro jeho vydání nebyly splněny zákonné podmínky. Má za to, že ze skutečností tvrzených a důkazů předložených společností Terinvest, spol. s r. o. (dále "žalobkyně"), nelze dovodit nebezpečí hrozící z její strany, ale od druhé žalované, což obecné soudy nevzaly na vědomí. K odstranění haly nečinila žádné kroky, ani nežádala o vydání příslušného povolení. Odstranění je nemožné, neboť žalobkyně jí brání v přístupu do areálu.
Obvodní soud pro Prahu 9 nevysvětlil, z čeho vzal za prokázané vlastnické právo žalobkyně k hale a osvědčení naléhavé potřeby zatímní úpravy. Pouhá přítomnost těžké techniky nemůže, podle stěžovatelky, ospravedlnit natolik zásadní zásah do jejích základních práv, jakým je vydání předběžného opatření. Stroje jí nepatří, do areálu je neumístila a předběžné opatření bylo vydáno v době, kdy se zde již nenacházely. Tvrzení, že třetí osoba již začala bourat haly č. 3 a 4, považuje za zcela irelevantní. Žalobkyně ji navíc označila pouze jako "pomocníka" druhé žalované s tím, že proti demolici nezakročila. Haly byly odstraněny po získání povolení stavebního úřadu, které u haly č. 1 získáno nebylo, nelze proto hovořit o naléhavosti úpravy poměrů a bezprostřední hrozbě zbourání podložené jejím jednáním, ale o účelové a šikanózní tvrzení žalobkyně.
Předběžné opatření bylo nedostatečně odůvodněno, nařízeno bez příčiny a v rozporu se zákonem, neboť nebyla osvědčena důvodnost obavy ani naléhavost zatímní úpravy. Napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, vybočují z kautel spravedlivého procesu, vyznačují se nezákonnou libovůlí, porušují důvěru v princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí a právní jistotu a zakládají hrubé porušení základních práv a svobod.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že žalobkyně se u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhala vůči stěžovatelce a druhé žalované (viz shora), určení, že je vlastníkem haly. Navrhla i vydání předběžného opatření, kterým by jim bylo uloženo zdržet se provádění stavebních prací, jejichž účelem je její odstranění. Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28. 6. 2010, čj. 67 C 58/2010 - 38, návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl. K odvolání stěžovatelky a žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2010, čj. 12 Co 517/2010 - 93, jeho usnesení potvrdil.
III.
Ústavní soud především konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41), do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Jestliže tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, ale výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Ústavní soud, v takto naznačeném rámci, přezkoumal stěžovatelkou napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření. Z hlediska kompetence dané Ústavnímu soudu, může být podstatou takového přezkumu jen posouzení ústavnosti. Posouzení podmínek pro jeho nařízení je již zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 158, str. 171).
Je-li ústavní stížností napadeno rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení předběžného opatření, projevuje se o to důrazněji zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Předmětem jeho přezkumné činnosti jsou totiž dílčí rozhodnutí obecných soudů, resp. postup k jejich nařízení směřující, pouze výjimečně. Pokud jde o ústavní stížnosti proti předběžným opatřením, Ústavní soud je toho názoru, že s ohledem na jejich omezenou způsobilost zasáhnout ústavně zaručená základní práva nebo svobody, lze je jen výjimečně podrobit ústavnímu přezkumu, aniž bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (nález sp. zn. IV. ÚS 189/01, ze dne 21. 11. 2001, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, str. 327).
Podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces celkový). Jde o posouzení, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda o něm bylo rozhodnuto příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům stěžovatelkou napadená rozhodnutí zcela vyhovují.
Jak vyplývá z jejich odůvodnění, vycházely obecné soudy z několika skutečností. Předně, že druhá žalovaná je podle výpisu z katastru nemovitostí vlastníkem haly. V tiskové zprávě ze dne 16. dubna 2010 uvedla, že haly zbourá do 4 měsíců. Obecné soudy vycházely z důkazů předložených žalobkyní, jimiž prokázala důvodnou obavu, že hala bude odstraněna. Naléhavou potřebu odůvodnila hrozící značnou újmou, spočívající v ušlém zisku, poškození svého dobrého jména, omezení povozu areálu a pohybu a bezpečnosti v něm pohybující se osob. Obecné soudy proto uzavřely, že z předložených důkazů vyplynula důvodná obava, že za probíhajícího řízení o určení vlastnického práva bude hala odstraněna, a proto uznaly nutnost zatímně upravit poměry účastníků do doby, než bude o vlastnictví pravomocně rozhodnuto.
Podle náhledu Ústavního soudu tak učinily závěr, který řádně a logicky odůvodnily. Z odůvodnění napadených usnesení je zřejmé, z jakých skutkových okolností vyšly, jak je hodnotily a k jakým závěrům posléze dospěly. Z jejich obsahu je patrno, že oba soudy podmínky pro vydání předběžného opatření důkladně zvážily a dospěly k závěru, že okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků byly prokázány. Ústavní soud připomíná, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení přiléhavější.
Ústavní soud proto uzavírá, že posouzení podmínek nařízení předběžného opatření je zásadně věcí obecných soudů, a proto nemá, co by k jejich shora uvedeným závěrům v této souvislosti dodal. Pokud, jak stěžovatelka tvrdí, neměla v úmyslu halu odstranit, je s podivem, že se cítí být poškozena rozhodnutím, které její odstranění zapovídá. Ani v ústavní stížnosti blíže neuvádí, v čem uložení takovéto povinnosti zasahuje do jejích shora uvedených práv.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími stěžovatelčina práva, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla, a proto její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu