ECLI:CZ:US:2011:1.US.375.11.1
sp. zn. I. ÚS 375/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) RTA JIŽNÍ ČECHY, s. r. o., IČ 46683321, se sídlem Neplachova 2297/1, České Budějovice, 2) RTA JIŽNÍ MORAVA, a. s., IČ 60731915, se sídlem Podnikatelská 2902/4, Brno, 3) RTA OSTRAVA, s. r. o., IČ 47984392, se sídlem Boleslavova 710/19, Ostrava, 4) RTA ZLÍN, s. r. o., IČ 60697164, se sídlem Filmová 174, Zlín, 5) RTA VÝCHODNÍ ČECHY, s. r. o., IČ 25960814, se sídlem areál letiště objekt č. 126, Věkoše, zastoupených Mgr. Mojmírem Náplavou, advokátem, se sídlem Krakovská 25, Praha 1, proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o změně licenčních podmínek licence udělené rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Ru/93/94 ze dne 28. 6. 1994 společnosti FTV Prima, s. r. o., k provozování televizního vysílání programu Prima televize jako centrálního programu pro regionální a lokální televizní vysílání, spočívající v doplnění licenční podmínky č. 38, která zní: "Provozovatel vysílání je oprávněn celoplošně vysílat původní plnoformátový program Prima televize digitální technologií až 24 hodin denně tak, že není povinen umožňovat provozovatelům místního (lokálního, regionálního) vysílání připojování jejich programů a poskytovat jim vysílací časy." presumované dle věty druhé ust. §21 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou osobně Ústavnímu soudu dne 7. 2. 2011 se stěžovatelé domáhali vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o změně licenčních podmínek licence udělené rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání č. j. Ru/93/94 ze dne 28. 6. 1994 společnosti FTV Prima, s. r. o. k provozování televizního vysílání programu Prima televize jako centrálního programu pro regionální a lokální televizní vysílání, spočívající v doplnění licenční podmínky č. 38, která zní: "Provozovatel vysílání je oprávněn celoplošně vysílat původní plnoformátový program Prima televize digitální technologií až 24 hodin denně tak, že není povinen umožňovat provozovatelům místního (lokálního, regionálního) vysílání připojování jejich programů a poskytovat jim vysílací časy." presumované dle věty druhé ust. §21 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Stěžovatelé netvrdí ani nedokládají, že by před podáním ústavní stížnosti napadli předmětné rozhodnutí v rámci správního soudnictví (viz např. Frumarová, K.: Ochrana před nečinností veřejné správy v českém právním řádu. Praha: Linde, 2005, str. 77 a násl.), když pouze uvádí, že ústavní stížnost je podána z důvodu procesní opatrnosti. Ústavní soud podotýká, že již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 282/01 (N 40/25 SbNU 321) prohlásil, že "pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů [pozn. zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád], či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec." Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že správní soudy vycházejí z principu presumpce přezkoumatelnosti aktů správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007-97), mají stěžovatelé k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatele.
Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že sami stěžovatelé ve svém podání tvrdí, že ve věci rozhodování Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o změně licenčních podmínek ve shora uvedeném znění probíhá řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. 6 A 162/2010. I v tomto případě pak právní řád České republiky stěžovatelům nabízí procesní prostředek k ochraně jejich práv.
Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval. Odmítnutím ústavní stížnosti nemohou být stěžovatelé poškozeni, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti jim počne běžet teprve poté, co příslušný soud ve věci rozhodne (viz ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj