ECLI:CZ:US:2011:1.US.39.11.1
sp. zn. I. ÚS 39/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. H., zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 1598/2009-378 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2008 č. j. 5 Co 2158/2008-331, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 7. 2008 č. j. 5 C 10/2006-297 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka společně s dalšími žalobci domáhala proti žalované společnosti NIKA O.K. spol. s r.o. zaplacení částky 275 609 Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaná společnost byla povinna zaplatit žalobcům 98 252,80 Kč spolu se specifikovanými úroky, ve zbytku žalované částky s příslušenstvím byla ovšem žaloba zamítnuta. Nejvyšším soudem bylo dovolání v části, v níž byl krajským soudem změněn rozsudek okresního soudu, z důvodu nepřípustnosti odmítnuto, protože v daném rozsahu žalobcům újma nevznikla, ale naopak bylo jejich žalobě vyhověno; ve zbytku bylo dovolání zamítnuto. Dovolání, jímž žalobci napadli potvrzující výrok o věci samé, bylo přípustné, protože směřovalo proti rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, který byl dán "řešením otázky pořadí uspokojení jistiny dluhu a příslušenství, konkrétně tím, zda je - nestačí-li dlužníkem poskytnuté (částečné) plnění na splnění jistiny i jejího příslušenství (úroků z prodlení) - v občanskoprávních vztazích přednostně vyrovnáno příslušenství za situace, kdy dlužník při plnění neprohlásil, na co je plnění určeno." Ačkoliv na rozdíl od obchodního zákoníku občanský zákoník výslovnou úpravu neobsahuje, byl již způsob řešení obdobné otázky vyložen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004 sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Dovolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je podle jeho názoru rozhodující "prohlášení (určení) dlužníka při plnění, zda chce splnit jistinu nebo její příslušenství, popř. v jakém poměru, nestačí-li plnění na úhradu celého dluhu (jistiny a příslušenství). Jestliže plnění nestačí na vyrovnání celého dluhu (jistiny a příslušenství) a dlužník při plnění neurčí, zda chce vyrovnat jistinu nebo příslušenství, popř. v jakém poměru, ačkoliv tuto možnost měl, je - s přihlédnutím k principu jednoty soukromého práva - namístě použít zásadu, podle níž je přednostně vyrovnáno příslušenství dluhu ke dni plnění." Protože odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně, Nejvyšší soud dovolání směřující proti potvrzující části rozsudku zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že Nejvyšší soud měl při řešení dané otázky zásadního právního významu "vycházet z přirozeně-právního pojetí občanských práv a povinností, tj. nejen že základní lidská práva, svobody a tomu odpovídající povinnosti jsou člověku přirozeně dány, ale že by se pravidla lidského chování - ať už kodifikovaná či nikoli - měla co nejvíce blížit přirozeně spravedlivému uspořádání mezilidských vztahů a tedy i zásadě dobrých mravů." Podle stěžovatelky se žádný z obecných soudů nevyrovnal s argumentací stran přirozeněprávní povahy příslušenství jako akcesorického doplňku základní pohledávky, čemuž by měl zásadně odpovídat i způsob přiřazování došlého plnění. V tom, že se obecné soudy s těmito argumenty řádně nevypořádaly, spatřuje stěžovatelka ústavněprávní deficit a nepřezkoumatelost těchto rozhodnutí. Princip jednoty soukromého práva je v daném případě zcela nepoužitelný, neboť nelze bez dalšího poukazovat na úpravu obsaženou v obchodním zákoníku. Podle názoru stěžovatelky princip přednostního započítávání došlého plnění na jistinu (a teprve následně na naběhlé smluvní úroky či úroky z prodlení) daleko více respektuje přirozeněprávní logiku úhrady peněžité pohledávky a s tím související morální aspekty závazkového vztahu. Normální a spravedlivé logice věci podle ní odpovídá postup, kdy je nejprve umořován samotný dluh a teprve následně veškeré úrokové zatížení naběhlé v průběhu splácení z dosud nesplacené části dluhu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvedla, že jako nesprávný je nutno hodnotit i výrok odvolacího soudu, kterým byla žalobcům přiznána předmětná částka, a to pro chybné číselné vyjádření přiznaného peněžitého nároku. Proto mělo být dovolání do tohoto výroku systémově přípustné, i když by je posléze dovolací soud shledal jako nedůvodné. Právně nedůvodným byl pak také výrokový bod II. rozsudku Nejvyššího soudu o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka sice formálně namítala porušení svého základního práva na spravedlivý proces, avšak po přezkoumání napadených rozhodnutí nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že toto základní právo nemohlo být porušeno jí uváděným způsobem. Ústavní stížnost brojí proti hmotněprávnímu posouzení stěžovatelčiny věci, což není otázka, která by byla chráněna právem na spravedlivý proces. V samotné ústavní stížnosti stěžovatelka neuvedla porušení žádného dalšího základního práva včetně způsobu, jakým mělo být porušeno, pouze zopakovala argumenty stran údajného přirozeněprávního řešení otázky pořadí uspokojení jistiny dluhu a jejího příslušenství v případě, kdy plnění nestačí na vyrovnání obojího a dlužník při plnění neprojevil vůli v tom, zda je jeho úmyslem splnit jistinu nebo příslušenství (popřípadě v jaké části). Jí navrhnuté přirozeněprávní řešení má plynout patrně "z povahy věci". Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky jsou tak výtky směřující k porušení objektivního práva. K tomu ovšem musí Ústavní soud konstatovat, že jeho úkolem v řízení o ústavních stížnostech není řešit to, z jakého "přirozeného práva" občanské právo jakožto objektivní právo vyrůstá, ale jeho úkolem je přezkoumat, zda obecné soudy skrze daná rozhodnutí neporušily základní práva účastníků řízení, resp. přesněji řečeno předmětem zkoumání Ústavního soudu je, zda obecné soudy vzaly v úvahu vyzařování základních práv do výkladu a aplikace podústavního (např. občanského) práva (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1754/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Objektivní právo musí odpovídat ústavnímu pořádku jako jedinému relevantnímu kritériu, přičemž judikatura soudů musí zohledňovat působení základních práv v konkrétním případě. Úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a, není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu (viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009). Obecná spravedlnost opřená o obecně uznávané maximy či principy tak působí až jako následný korektiv.
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatelky, ale naopak je považuje za logicky odůvodněná, přesvědčivá a z hlediska ústavnosti přijatelná (a to i ve vztahu k otázce přípustnosti dovolání v části, v níž jí bylo odvolacím soudem vyhověno - viz str. 3 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Okolnost, že se s nimi stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2011
Vojen Güttler
předseda senátu