ECLI:CZ:US:2011:1.US.407.11.1
sp. zn. I. ÚS 407/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky NEMOKREDIT, a. s., se sídlem Ondříčkova 39/580, 130 11 Praha - 3, IČ: 25057111, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem Na Pankráci 58, 140 00 Praha 4, proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, ze dne 2. 3. 2007, č. j. V-5792/2006-208/9, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 36 C 91/2007-31, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010, č. j. 11 Cmo 354/2008-54, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 21 Cdo 4319/2009-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (dále jen "KÚ"), rozhodnutím ze dne 2. 3. 2007, č. j. V-5792/2006-208/9, zamítl návrh M. H., I. H. a stěžovatelky NEMOKREDIT, a. s. (dále jen "stěžovatelka") na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch stěžovatelky podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6. 12. 2006, kterou M. H. a I. H. dali do zástavy své nemovitosti označené jako "pozemek číslo parcelní 117 o výměře 854 m2 zastavěná plocha a nádvoří, dům číslo popisné 101 rod. dům na pozemku číslo parcelní 117", zapsané v "evidenci nemovitostí u KÚ pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk na LV č. 75 obce 536083 Velenice, okres CZ0208 Nymburk, katastrální území 536083 Velenice" (dále jen "nemovitosti"), ve prospěch pohledávek stěžovatelky z půjčky ve výši 1.300.000,- Kč a na úhradu smluvní pokuty ve výši 600.000,- Kč. KÚ své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle sdělení Okresního soudu v Nymburce bylo M. H. dne 6. 12. 2006 doručeno "do vlastních rukou cestou exekutora" usnesení ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 1 Nc 5853/2006, kterým mu byl uložen "zákaz s nakládáním se svým majetkem i majetkem v SJM", a proto návrhu nemohlo být vyhověno.
Stěžovatelka se následně žalobou domáhala, aby návrhu na vklad zástavního práva k nemovitostem v její prospěch bylo vyhověno. Uvedla, že v době uzavření zástavní smlouvy dne 6. 12. 2006 již ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 120/2001 Sb.") manželům H. nebránilo v dispozici s majetkem, včetně možnosti zřizovat k nemovitostem zástavní právo, a že proto doručení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 1 Nc 5853/2006, nemohlo způsobit neplatnost právního úkonu a zákaz dispozice dlužníka s majetkem.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 2008, č. j. 36 C 91/2007-31, žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že "přinejmenším usnesení Okresního soudu v Nymburce 1 Nc 5853/2006 z 28. 11. 2006 brání účastníkům v dispozici s uvedenou nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."), což je jasný důvod pro zamítnutí vkladu dalšího zástavního práva".
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2009, č. j. 11 Cmo 354/2008-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poukázal na to, že poté, co zjistil, že účastníci uzavřeli zástavní smlouvu dne 6. 12. 2006, že M. H. bylo usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 11. 2006, č.j. 1 Nc 5853/2006-8, doručeno do jeho vlastních rukou dne 6. 12. 2006 v 16.10 hod. a že návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl u KÚ podán dne 6. 12. 2006 v 16.51 hod., dospěl k závěru, že "zřízení zástavního práva je nakládáním s věcí". Proto M. H. po doručení citovaného usnesení Okresního soudu v Nymburce nesměl "v okamžiku podání návrhu na vklad zástavního práva" ve smyslu ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. "nakládat se svým majetkem"; návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí nemohlo tedy být ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. vyhověno.
Stěžovatelka v dovolání proti uvedenému rozsudku namítla, že za rozhodný okamžik z hlediska nakládání s majetkem ve smyslu ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. je třeba považovat "uzavření samotného hmotněprávního úkonu, tedy smlouvy o zřízení zástavního práva a nikoli podání návrhu na vklad smlouvy do katastru nemovitostí", neboť "návrh na vklad smlouvy má význam v otázce přechodu vlastnického práva jako účinku návrhu, ale nelze jej považovat za nakládání s majetkem jako takové" a "zkoumání skutečností ke dni podání návrhu na vklad znamená posouzení v rovině smluvní volnosti, což nelze vykládat jinak, než oprávnění smlouvu uzavřít a nikoli ji podat katastrálnímu úřadu". Přípustnost dovolání stěžovatelka dovodila z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. 21 Cdo 4319/2009-76, dovolání stěžovatelky odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V prvé řadě uvedl, že stěžovatelka dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jen při posuzování takových právních otázek (důvodů), které stěžovatelka v dovolání označila (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále poukázal na to, že v souzené věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda brání v nakládání s nemovitostí při zřízení zástavního práva skutečnost, že po uzavření zástavní smlouvy je zástavci (a vlastníku zástavy) doručeno usnesení o nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. ještě dříve, než byl podán podle této smlouvy u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Dovolací soud zdůraznil, že uvedenou právní otázku vyřešila judikatura soudů tak, že smlouva o nakládání s nemovitostí, která byla povinným (vlastníkem) uzavřena před doručením usnesení o nařízení exekuce, sice není neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §44 odst. 7 věty první a druhé zákona č. 120/2001 Sb. (ve znění účinném do 31. 10. 2009), neboť zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému "maření exekuce", se pojí (až) s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce; byl-li však katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dříve, než bylo povinnému (vlastníku) doručeno usnesení o nařízení exekuce, povinný (vlastník) již nesměl s nemovitostí nakládat a pro vklad práva do katastru nemovitostí tedy nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. (srov. například právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4796/2007, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2640/2009). Nejvyšší soud na tomto názoru nemá ani v souzené věci důvod cokoli měnit; odvolací soud věc rozhodl způsobem odpovídajícím výsledku vyplývajícím z tohoto právního názoru, a proto nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
II.
Rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, ze dne 2. 3. 2007, č. j. V-5792/2006-208/9, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 36 C 91/2007-31, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010, č. j. 11 Cmo 354/2008-54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, č. j. 21 Cdo 4319/2009-76, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 a v čl. 4 Ústavy ČR a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v prvé řadě provedla podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení. Následně - v podstatě - použila stejnou argumentaci jako ve výše uvedeném dovolání. Za rozhodný okamžik z hlediska nakládání s majetkem ve smyslu ustanovení §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. je prý třeba považovat již uzavření samotného hmotněprávního úkonu, tedy smlouvy o zřízení zástavního práva a nikoli podání návrhu na vklad smlouvy do katastru nemovitostí; návrh na vklad smlouvy má význam v otázce přechodu vlastnického práva jako účinku návrhu.
Stěžovatelka sice uvedla, že si je vědoma úlohy Ústavního soudu, avšak v souzené věci považuje rozhodnutí KÚ a soudních orgánů za natolik nespravedlivá, že vedou k porušení jejích ústavních práv. Uvedené orgány nesprávně interpretovaly okamžik, od kterého měl M. H. zakázáno nakládat s majetkem (nemovitostmi), o kterém byl zástavní věřitel ujišťován, že s ním nakládat může; tento zákaz dle názoru stěžovatelky nelze zpětně vztáhnout k jejím právům.
III.
Účastníkům řízení i vedlejším účastníkům byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.
Všechny státní orgány setrvaly na svých názorech, odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, rozhodnutí instančně vyšších orgánů a na soudní judikaturu.
Vedlejší účastníci řízení M. H. a I. H. se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili
Vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze byla stěžovatelce zaslána k replice. Stěžovatelka v podstatě poukázala na to, že se v případě její ústavní stížnosti nejedná o "přezkoumání věci v další instanci", nýbrž o dovolání se základních práv, neboť katastrální úřad "nemá podklad pro to, aby bral v úvahu pořadí přijatých návrhů, bez ohledu na to, zda se jedná o vklad nebo záznam". Stěžovatelka se domnívá, že její v dobré víře nabyté pořadí návrhu bylo "přeskočeno" návrhem na záznam týkající se exekuce zástavních dlužníků, o kterém nemohla vědět. Proto zdůraznila, že katastrální úřad zkoumá všechny rozhodné skutečnosti ke dni podání návrhu na vklad, přestože je technicky možné tyto skutečnosti zkoumat v pořadí, v jakém jsou katastrálnímu úřadu skutečně doručeny, neboť pouze od doručení katastrálnímu úřadu se třetí osoby mohou dovědět o tom, že jejich právní úkon nemůže nabýt účinků zákonem předvídaných. Stěžovatelka setrvala na návrhu uvedeném v ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Právě taková situace v souzené věci nastala.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na odůvodnění rozhodnutí všech soudů a KÚ. V rozhodnutích (a to zvláště Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu) byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnila v odvolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a opakuje jen argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly dostatečně.
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěry soudů a KÚ; v nich neshledal porušení práv stěžovatelky ani v rovině práva podústavního. Soudy se souzenou věcí poměrně podrobně zabývaly a zřetelně a jasně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat ani postup dovolacího soudu, který v intencích dovolacích námitek stěžovatelky poukázal na dosavadní ustálenou judikaturu; na přesvědčivé důvody obecných soudů zde tedy stačí toliko odkázat.
Rozhodnutí obecných soudů a KÚ nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavněkonformní a plně přijatelná. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal. Zde Ústavní soud připomíná i vlastní nedávný judikát ve věci, která je zcela srovnatelná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2788/10).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu