ECLI:CZ:US:2011:1.US.416.11.1
sp. zn. I. ÚS 416/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem Mikovcova 7, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. 9 Afs 43/2010 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 8 Ca 349/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou dne 11. 2. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť se domníval, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že daňové řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy a vzhledem k tomu, že v daňovém řízení vznikly pochybnosti, zda k faktickému plnění došlo, byl stěžovatel vyzván, aby prokázal faktickou existenci zdanitelného plnění. Důkazní prostředky předložené stěžovatelem jeho tvrzení stran uskutečnění zdanitelného plnění, jež by bylo podkladem faktur, neprokazují. Na předmětných fakturách jsou jako dny zdanitelného plnění uvedena data 14. 7. 1998 a 30. 9. 1998, ovšem stěžovatel nepředložil žádný důkaz, že by pan M. H. poskytl v uvedených dnech stěžovateli konkrétní službu v souladu s předmětnou smlouvou o zprostředkování. Nemohlo se jednat o zprostředkování kupní a komisionářské smlouvy s akciovou společností Košťanské sklárny a pánevny, neboť tyto smlouvy byly uzavřeny ještě před uzavřením smlouvy o zprostředkování. Data uzavření těchto dvou smluv nemají tudíž nic společného z uzavřením smlouvy o zprostředkování. Podle městského soudu tak stěžovatel neunesl důkazní břemeno, a proto byl dodatečný platební výměr vydán právem. Za důvodnou městský soud neshledal též námitku nesprávné aplikace obchodního zákoníku a porušení řady zásad daňového řízení. Městský soud odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008 č. j. 9 Afs 210/2007-59, v němž bylo mj. vysloveno to, že prokazování nároku na odpočet daně je primárně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat souladu skutečného stavu se stavem formálně právním. Součástí důkazní povinnosti daňového subjektu tak může být i prokázání zdanitelného plnění. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí mj. uvedl, že "prokazování zdanitelných plnění uskutečněných v souvislosti se smlouvami o zprostředkování je přitom velmi problematické, neboť se jedná o služby, jejichž výstupem není konkrétní hmotný nebo jinak hmatatelný výstup. Povinností správce daně je proto u nároků uplatňovaných v souvislosti se smlouvami o zprostředkování zkoumat, zda ke zprostředkování skutečně došlo; v zájmu daňového subjektu na straně druhé je, aby shromáždil a uchoval důkazní prostředky prokazující realizaci zprostředkování, a to zvláště v případech, kdy se jedná z různých důvodů o nestandardní transakci." K předloženým důkazním prostředkům Nejvyšší správní soud uvedl, že průběh zprostředkování tvrzený stěžovatelem zpochybnila zjevná časová nesrovnalost v datech uzavření jednotlivých smluv. Skutečnost, že ze strany daňového subjektu došlo v roce 1998 k vyplacení provize v návaznosti na objem prodeje sklářských pánví, sama o sobě ještě neprokazuje, že byla fakticky realizována zprostředkovatelská činnost a co konkrétně bylo jejím obsahem. Nejvyšší správní soud též upozornil na neurčitost uzavřené zprostředkovatelské smlouvy, neboť v ní nebyl určitě, jednoznačně a srozumitelně vymezen předmět a dostatečně určité a pochybnosti nevzbuzující nebylo ani ujednání o nároku na provizi a určení její výše. Podle Nejvyššího správního soudu reálné uskutečnění zdanitelného plnění neprokázaly ani výpovědi vyslechnutých svědků. Tvrzení, že finanční úřad při posuzování daně z příjmu v řízení o totožných smlouvách nevytkl nedostatečnost předložených dokladů, podle Nejvyššího správního soudu neimplikovalo nezákonnost postupu správce daně.
Stěžovatel na podporu svého tvrzení ohledně porušení jeho základních práv předestřel v ústavní stížnosti obdobnou argumentaci, kterou použil již v průběhu řízení před obecnými soudy. Rozhodnutí předcházející rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považoval stěžovatel za nepřezkoumatelná. Jak finanční úřad, tak soud I. stupně nebyly schopny stěžovateli vysvětlit, proč neprokázal faktické přijetí zdanitelných plnění, i když předložil velké množství dokladů prokazujících nárok na odpočet DPH. Stěžovateli též nebylo nikdy sděleno, jaké byly konkrétní nedostatky těchto dokladů. Upozornil též na to, že souběžná kontrola, týkající se daně z příjmu, jeho daňové doklady uznala za správné. Nejvyššímu správnímu soudu vytkl stěžovatel přepjatý formalismus a odtrženost od praxe, přičemž se podle stěžovatele jednalo o naprosto standardní transakci. Nejvyšší správní soud kladl na stěžovatele nároky, které neměly oporu v zákoně, protože nebylo stěžovatelovou povinností si vést přiměřené záznamy a shánět svědecké výpovědi o uskutečněných jednáních zprostředkovatele. Stěžovatel též Nejvyššímu správnímu soudu vytkl to, že mu klade k tíži věci, které měl evidovat zprostředkovatel M. H., neboť nemůže nést odpovědnost za jednání 3. osoby. Časová nesrovnalost v datech uzavřených smluv též nehrála v praxi žádnou roli. Stěžovateli nikdo nesdělil, v čem by měla spočívat chyba v jeho účetních dokladech, a nebyl schopen se též dozvědět, co je od něj požadováno, ale naopak jsou vůči němu vznášeny požadavky a umělé povinnosti, které mu zákonem uloženy nejsou. Právem daňového poplatníka přitom je se zcela srozumitelně dozvědět, co je od něj požadováno. Svévole při aplikaci a interpretaci daných právních norem znamenala proto podle jeho názoru porušení základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud se v minulosti již několikrát zabýval případy, ve kterých šlo obdobně jako v projednávané kauze o prokazování zdanitelných plnění uskutečněných v souvislosti se smlouvami o zprostředkování, přičemž tyto návrhy shledal zjevně neopodstatněnými (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2311/07, sp. zn. III. ÚS 1969/08, sp. zn. II. ÚS 2310/07, sp. zn. I. ÚS 1968/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271) Ústavní soud konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, dle kterého platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. Ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi ovšem nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2 zákona o DPH), je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením daňového dokladu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2310/07).
S námitkami stěžovatele stran porušení jeho základních práv, které mělo spočívat ve svévoli při aplikaci a interpretaci práva, se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal. Závěr, ke kterému dospěly obecné soudy, totiž že stěžovatel předloženými důkazními prostředky neprokázal, že fakticky došlo k uskutečnění zdanitelného plnění, které je nutnou podmínkou pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Z důkazních prostředků totiž nebylo zřejmé, že zprostředkovatel v jeho zájmu ve vztahu ke třetí osobě vůbec jednal, resp. spolupůsobil na uzavření zprostředkovávané smlouvy. Nejvyšší správní soud též případně poukázal na časové nesrovnalosti v datech uzavření jednotlivých smluv a ústavně přijatelně se zabýval i dalšími důkazy (např. neurčitostí předložené smlouvy o zprostředkování či výpověďmi svědků). Odůvodnění obecných soudů lze proto považovat v tomto směru za dostatečné a přiléhavé a jejich postup tak nelze označit za svévolný. Naopak jej Ústavní soud shledal ústavně konformním a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl. Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení základního práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud proto neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2011
Vojen Güttler
předseda senátu