ECLI:CZ:US:2011:1.US.445.11.1
sp. zn. I. ÚS 445/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti TECHNOEXPORT akciová společnost pro zahraniční obchod, se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, směřující proti zásahu veřejné moci - Městského soudu v Praze - do jejího práva na spravedlivý proces spočívajícím v odpírání jí nahlížet do spisu, a o vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 14. 2. 2011 a následně doplněnou jejím originálem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 2. 2011 se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), spočívajícího v odpírání jí nahlížet do spisu ve věci vedené pod sp. zn. 36 Co 108/2010.
Dle tvrzení obsažených v ústavní stížnosti, stěžovatelka dne 14. 12. 2010 oznámila podáním v souladu s ust. §93 odst. 2 o. s. ř. svůj vstup do řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Co 108/2010 jako vedlejší účastník na straně žalovaného - Rozhodčí soud při HK a AK České republiky. Uvedené řízení je řízením odvolacím, zahájeným na základě odvolání žalobce - obchodní společnosti FÉNIKS CZ, s.r.o. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 6. 2010 sp. zn. 17 C 280/2009, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal vydání listiny - rozhodčího nálezu ze dne 26. 5. 2009 vydaného v řízení vedeném pod sp. zn. Rsp 1408/08. O podaném odvolání nebylo dosud Městským soudem v Praze rozhodnuto. Na základě oznámení o vedlejším účastenství, se stěžovatelka u městského soudu několikrát domáhala možnosti nahlédnout do spisu sp. zn. 36 Co 108/2010, což jí však dle jejího tvrzení nebylo předsedou příslušného senátu umožněno, a to až do doby, než bude rozhodnuto o nesouhlasu žalobce se vstupem stěžovatelky jako vedlejšího účastníka do řízení. Stěžovatelka v postupu městského soudu spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť je jí znemožněno uplatňovat jedno ze základních procesních práv účastníků řízení, tj. nahlížení do spisu, které nabyla již okamžikem oznámení jejího vstupu do řízení jako vedlejší účastník.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a §72 odst. 3 tohoto zákona dále stanoví, že krom vyčerpání procesních prostředků v jednom typu řízení se procesními prostředky rozumí i prostředky, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V posuzovaném případě se stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Co 108/2010 opakovaně domáhala možnosti nahlížet do spisu jako vedlejší účastník, kterým se dle svého tvrzení měla stát okamžikem oznámení o vstupu do řízení na základě podání ze dne 14. 12. 2010 učiněného v souladu s §93 odst. 2 o. s. ř. Ve smyslu téhož ust. §93 odst. 2, věty druhé, o přípustnosti vedlejšího účastenství soud rozhodne jen na návrh (tzv. námitka nepřípustnosti). O možnosti vznést takovou námitku nepřípustnosti vedlejšího účastenství může soud poučit účastníky řízení za podmínek uvedených §118 odst. 4 o. s. ř. O námitce nepřípustnosti vstupu vedlejšího účastníka do řízení pak příslušný soud rozhoduje usnesením, přičemž do doby, než bude o přípustnosti vedlejšího účastenství pravomocně rozhodnuto, nelze pokračovat v řízení (k tomu srov. komentář k ustanovení §93 o. s. ř. in. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, s. 408 a násl.). Jak vyplývá i z tvrzení stěžovatelky, proti přípustnosti jejího vstupu do řízení jako vedlejšího účastníka byla žalobcem vznesena námitka. Vznesením této námitky a potřebou o ní rozhodnout městský soud odůvodňoval svůj postup v podobě znemožnění stěžovatelky nahlížet do spisu, když o přípustnosti jejího vedlejšího účastenství v řízení panují pochybnosti. Vzhledem k okolnosti, že o vznesené námitce nebylo dosud rozhodnuto, bylo by zásahem do pravomocí obecných soudů a také porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval před tím, než o věci rozhodne městský soud.
Nadto považuje Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Rozhodování o přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení před obecnými soudy je zcela v jurisdikci obecných soudů, neboť posouzení existence právního zájmu na výsledku sporu, jež je nezbytnou podmínkou přípustnosti vedlejšího účastenství v řízení, předpokládá samostatnou úvahu obecného soudu, kterou Ústavní soud, pokud je náležitě odůvodněna, zásadně nepřezkoumává.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Rovněž pak musel odmítnout návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, neboť ve vztahu k ústavní stížnosti má toliko akcesorickou povahu a sleduje tedy osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj