ECLI:CZ:US:2011:1.US.46.11.1
sp. zn. I. ÚS 46/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. V., zastoupeného JUDr. Josefem Šperkem, advokátem se sídlem v Hořicích, náměstí Jiřího z Poděbrad 157, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 18. 8. 2010 č. j. 11 C 71/2007-126 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 2010 č. j. 25 Co 410/2010-134, za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným usnesením obecných soudů, jimž vytýká porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukazuje na to, že částečným rozsudkem ze dne 12. 9. 2008 byla zamítnuta žaloba o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Po přerušení řízení a marném uplynutí lhůty k podání návrhu na jeho pokračování soud řízení zastavil a rozhodl dle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel má za to, že okresní soud nevzal v úvahu předchozí částečný rozsudek a že nerozhodl o té části nákladů řízení, o níž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem, resp. přinejmenším nákladový výrok ohledně těchto nákladů nezdůvodnil. Z tohoto důvodu stěžovatel podal návrh na rozhodnutí též o této části nákladů řízení, avšak soud I. ani II. stupně jeho návrhu nevyhověl. Stěžovatel tvrdí, že pokud okresní soud odůvodnil své rozhodnutí jenom poukazem na §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl rozhodnout o nákladech celého řízení; pokud odvolací soud toto nepřezkoumatelné rozhodnutí potvrdil, porušil tím principy práva na spravedlivý proces.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Okresní soud v Jičíně (dále jen "soud I. stupně") částečným rozsudkem ze dne 12. 9. 2008 č. j. 11 C 71/2007-95 zamítl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vyslovil, že o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
Řízení bylo posléze zastaveno usnesením soudu I. stupně ze dne 17. 5. 2010 č. j. 11 C 71/2007-106 ve spojení s usnesením odvolacího soudu - Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 7. 2010 č. j. 25 Co 290/2010-116; o nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Důvodem zastavení byla okolnost, že řízení bylo na návrh účastníků přerušeno a žádný z nich během jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení nepodal návrh na pokračování v tomto řízení. O nákladech soud rozhodl dle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť řízení bylo zastaveno a žádný z účastníků řízení sám o sobě nezavinil zastavení řízení.
Posléze stěžovatel podáním, doručeným soudu I. stupně dne 23. 7. 2010, navrhl, aby soud rozhodl o nákladech řízení týkajících se části žaloby, o níž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem. Dle stěžovatele totiž o této části nákladů nebylo rozhodnuto, protože konečný rozsudek nebyl ve věci vynesen.
Soud I. stupně usnesením ze dne 18. 8. 2010 č. j. 11 C 71/2007-126 stěžovatelův návrh ze dne 23. 7. 2010 na vydání rozhodnutí o nákladech řízení, týkajících se části žaloby, o níž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem, zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 29. 10. 2010 č. j. 25 Co 410/2010-134 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uznal za správný právní názor soudu I. stupně, dle nějž o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhoduje bez návrhu v rozhodnutí, kterým se řízení u něho končí. V souzené věci takovým konečným rozhodnutím bylo usnesení o zastavení řízení; okresní soud v něm tedy rozhodl o náhradě nákladů řízení jako celku. Usiloval-li stěžovatel o náhradu nákladů řízení, mohl a měl pro něj nepříznivý nákladový výrok napadnout odvoláním. Pokud se tak nezachoval a dopustil, že usnesení nabylo právní moci, nastoupila zde překážka věci rozsouzené.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.
Je nutno připomenout, že předmětem ústavního přezkumu v řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti není rozhodnutí soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, obsažené v usnesení o zastavení řízení ze dne 17. 5. 2010, ale usnesení soudu I. stupně ze dne 18. 8. 2010 a soudu odvolacího ze dne 29. 10. 2010, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově návrhu na vydání rozhodnutí o nákladech řízení týkajících se části žaloby, o níž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem. Tato rozhodnutí jsou dle názoru Ústavního soudu řádně odůvodněna a argumentaci v nich obsaženou nelze považovat za protiústavní. Soud I. stupně v částečném rozsudku správně o náhradě nákladů řízení nerozhodl a tuto otázku vyhradil až rozhodnutí konečnému. Konečným rozhodnutím bylo usnesení o zastavení řízení; výrok o náhradě nákladů řízení v tomto usnesení obsažený tedy pokrývá otázku náhrady nákladů řízení v celém rozsahu, a to bez ohledu na to, zda jde o výrok věcně správný či dostatečně odůvodněný. Měl-li stěžovatel za to, že byl tímto výrokem zkrácen, měl jej napadnout odvoláním, jak správně připomíná odvolací soud. Neučinil-li tak, stal se výrok o náhradě nákladů řízení pravomocným, založil překážku věci pravomocně rozhodnuté, a proto již o této otázce nelze znovu rozhodovat. Rozhodnutí obecných soudů ze dne 18. 8. 2010. a 29. 10. 2010, jimiž se rozhodovalo o stěžovatelově návrhu ze dne 23. 7. 2010, z tohoto pohledu nelze považovat za ústavně nekonformní.
Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 20. 1. 2011
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu