ECLI:CZ:US:2011:1.US.483.08.1
sp. zn. I. ÚS 483/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky E. Ch., zastoupené JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 9 To 257/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 1 T 46/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 1 T 46/2006, byla stěžovatelka shledána vinnou, že dne 7. 10. 2005 podala k policejnímu orgánu trestní oznámení na D. S., kterého obvinila s cílem přivodit jeho trestní stíhání, že ji dne 10. 9. 2005 v katastru obce Loděnice znásilnil, přestože to nebyla pravda a přestože před podáním oznámení byla policejním orgánem řádně poučena o trestních následcích vědomě nepravdivého obvinění; na tomto svém obvinění setrvala i poté, co dne 8. 11. 2005 byla před doplněním svého trestního oznámení opětovně poučena o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů ve smyslu §174 a §209 tr. zákona. V důsledku toho musel policejní orgán konat rozsáhlé šetření, jímž bylo prokázáno, že obvinění je lživé a předmětná věc byla policií odložena. Stěžovatelka tedy spáchala trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2006, č. j. 9 To 433/2006-163, rozhodl tak, že je zamítl. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud uvedené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Praze následně rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 9 To 257/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. se napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušuje v celém rozsahu a s použitím §259 odst. 3 tr. ř. se znovu rozhoduje, že obžalovaná stěžovatelka je vinna výše popsaným skutkem, tedy že jiného lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, čímž spáchala trestný čin křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zákona a byla za to odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Rozdíl byl tedy v tom, že již nebyla shledána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona a rozdíl byl i ve výměře trestu.
Proti uvedenému pravomocnému rozhodnutí podala stěžovatelka opět dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že obecné soudy při posuzování uvedeného skutku chybně vycházely z předpokladu, že jí tvrzené a oznámené trestně relevantní jednání se nikdy nestalo a tudíž se stěžovatelka předmětného trestného činu nutně musela dopustit. Závěr, že k jejímu znásilnění nedošlo, byl však dovozován z výsledků prověřování podezření policejním orgánem (postupem ve smyslu ustanovení §158 tr. řádu), při kterém policejní orgán dospěl k závěru, že se jednalo o dobrovolnou soulož, a věc (podezření ze znásilnění) odložil. Stěžovatelka je však toho názoru, že prokázat legálním způsobem, zda ke znásilnění došlo či nikoliv, není možné. K tomu rovněž poukázala mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01 (Sb. n. u. Ústavního soudu ČR, svazek č. 25, nález č. 26, str. 205), který podle ní dopadá také na tento případ.
Podle stěžovatelky měl policejní orgán k dispozici tvrzení D. S. - proti němuž stálo tvrzení stěžovatelky - dedukci psycholožky Mgr. R. H., která vypracovala znalecký posudek na stěžovatelku "v období prověřování, zda došlo ke skutku znásilnění" a dedukci policejního orgánu ve formě úředního záznamu o "prověrce výpovědi obžalované" částečnou rekonstrukcí činu pomocí figurantů ve vozidle S. Svědek S. a stěžovatelka se prý však shodovali ve vylíčení skutku pouze v tom, že k souloži došlo, motiv a průběh skutku však oba líčí rozdílně. D. S. tvrdí, že byl sveden a stěžovatelka naopak tvrdila, že byla k souloži donucena z iniciativy S. Protože žádných přímých svědků předmětného skutku nebylo a skutek nebyl nijak zaznamenán v obraze ani zvuku, nebylo podle stěžovatelky možné věrohodnost té či oné výpovědi přímo nějak ověřit.
Stěžovatelka dále rozsáhle popisuje vývoj případu, zpochybňuje provedené dokazování a tvrdí, že některé výpovědi a důkazy neměly být vůbec použity; v tomto směru jde prý zejména o znalecký posudek vypracovaný dne 7. 12. 2005 Mgr. H., ze kterého vyplývá mimo jiné, že "osobnost obžalované je extravertovaná, dominantní, s exaltovaným vystupováním, prezentuje se jako mimořádná osobnost a jako taková vyžaduje přiměřené respektování. Její paměťové schopnosti jsou podle posudku průměrné, bez defektu, který by znehodnocoval a předem snižoval kvalitu v podržení či vybavení percipovaného materiálu. Z jejího vyšetření pak nevyplynulo, že by měla obecně sklony k patologické lhavosti, nicméně vzhledem k výše uvedeným osobnostním charakteristikám a výsledkům projektivních testů, z kterých vyplývá silná dominance, svéhlavost, exaltovanost a nadměrné neadekvátní sebehodnocení, však nelze plně vyloučit účelové blokování a zkreslování skutečnosti, což konkrétně znamená, že k pohlavnímu styku s největší pravděpodobností došlo, ale ne v souvislosti s násilím. Z provedených vyšetření je dále zřejmé, že obžalovaná nevykazuje ani žádné charakteristické znaky související s psychickou újmou obětí vystavených trestnému činu v souvislosti s trestným činem znásilnění". Znalecký posudek byl však vypracován v trestní věci "znásilnění" kterého se měl dopustit D. S. a nikoliv s ohledem na obsah spisu týkajícího se trestního stíhání stěžovatelky. Proto i skutkový závěr učiněný prvoinstančním soudem na podkladě důkazu, spočívajícím ve výpovědi znalkyně Mgr. R. H., byl, dle názoru stěžovatelky, nesprávný. Úvahy soudů prý vedou k nesprávnému závěru, že to byla nakonec stěžovatelka, která S. proti jeho vůli svedla a tedy "psychicky znásilnila". Je sice skutečnosti, že policejní orgán dne 31. 1. 2006 případ podezření ze znásilnění odložil, takový postup sám o sobě ještě není důkazem toho, že k trestně relevantnímu jednání nedošlo.
Stěžovatelka rovněž rozsáhle zpochybňuje výpověď svědkyně D. K., která měla náhodně, ve vozidle D. S., zaslechnout část telefonického hovoru, vedeného mezi ním a stěžovatelkou, ve kterém měla stěžovatelka tvrdit, že pokud s ní S. nebude chodit, tak ho bude všude špinit a všem řekne, že ji znásilnil. Podle stěžovatelky nebylo technicky možné, aby svědkyně tento hovor, údajně přenášený do kabiny nákladního vozidla, slyšela. Čistě teoreticky nelze podle stěžovatelky vyloučit ani možnost, že si tehdy podezřelý S. takový hovor mohl u nějaké spřízněné osoby objednat v úmyslu předstírat tvrzení stěžovatelky a tak přinést důkaz své neviny na znásilnění. Stěžovatelka následně na několika stranách ústavní stížnosti pomocí vybraných pasáží z výpovědi D. S. dovozuje, že jmenovaný vypovídal rozdílně, a tedy i nevěrohodně, přesto však orgány činné v trestním řízení včetně soudů uvěřily jeho verzi. Z uvedených důvodů požaduje stěžovatelka, aby Ústavní soud její stížnosti vyhověl.
III.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti je návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Formálně vzato, stěžovatelka totiž napadá i rozsudek soudu prvního stupně v dané věci, tedy rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 1 T 46/2006. Ten však již byl v celém rozsahu zrušen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 9 To 257/2007. V tomto směru je tedy nutno ústavní stížnost, pokud směřuje i proti citovanému prvostupňovému rozsudku, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný.
Ve zbytku, tedy pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1187/2007, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 9 To 257/2007, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za tohoto stavu není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná základní práva stěžovatelky neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelčina práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelce řádně prokázána vina ani že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatelka zpochybňuje (např. v případě výpovědí D. S. nebo D. K., srov. výše), neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (viz čl. 83 Ústavy).
Z obsahu stížnosti je zjevné, že stěžovatelka zejména opakuje námitky, které již uváděla ve svém odvolání, resp. dovolání. S těmi se však soudy řádným způsobem vypořádaly. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
K nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01, který stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje,je nutno uvést, že se týkal skutkově i právně odlišné situace a závěry v tomto nálezu uvedené tedy nelze bez dalšího přenášet na - podle subjektivního názoru stěžovatelky - obdobné znaky nyní zkoumané věci.
Obecně vysloveno, není možné přijmout názor stěžovatelky co do její viny, podle něhož nelze se stoprocentní jistotou dokázat, k jakému jednání ve věci skutečně došlo, protože "žádných přímých svědků předmětného skutku nebylo a skutek nebyl nijak zaznamenán v obraze ani zvuku". Přijetí jejího názoru by v zásadě znamenalo, že by mohl v podstatě kdokoliv kohokoliv beztrestně obvinit ze znásilnění a nenést žádné následky, byť by vzdor výsledku vyšetřování a přes poučení od Policie trval na svém. Ohrožen by pak vždy byl pouze údajný pachatel znásilnění a ten, kdo tvrdí, že byl znásilněn, nikoliv. Každý případ však je a musí být založen na neopakovatelných individuálních okolnostech a vlastnostech jeho účastníků. Ke stěžejním námitkám stěžovatelky je tedy nutno uzavřít, že závěr soudů o trestném jednání a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána vinnou, je i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými skutkovými zjištěními. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly, v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj i odpovídající právní závěry, jejich znění není smysluplné znovu opakovat a proto postačí na příslušné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů odkázat.
Lze sice připustit, že k určitým pochybením, zejména procesního charakteru (týkajících se např. použití některých důkazů), mohlo ve věci dojít, leč nemohly mít takový dosah, jaký jim stěžovatelka připisuje, tedy zásadní vliv na závěry, týkající se otázek viny a trestu stěžovatelky, pokud jde např. o zpochybňovaný znalecký posudek psycholožky H., pořízený původně pro potřeby jiného, ale úzce souvisejícího trestního řízení a o autorizovaný výpis hovorů, lze se dovolat správné a přesvědčivé argumentace Nejvyššího soudu na str. 6 napadeného usnesení. Z ústavního hlediska je podstatné, že provedené důkazy a závěry vyvozené soudy ve svém komplexu obstojí a zásadnější pochybnosti nevzbuzují. Pro Ústavní soud by takovou indicií mohlo být, pokud by z příslušných podkladových materiálů např. vyplývalo podezření, že někdo byl orgány činnými v trestním řízení přinucen k určité výpovědi, nebo by docházelo ke zřejmému zkreslování provedených důkazů. K tomu však v daném případě nedošlo; minuciózní zkoumání každého provedeného důkazu by bylo jen projevem nadměrného formalismu. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a perfekcionisticky nepřezkoumává věc samu z pozice jednoduchého práva. To by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému; taková role mu však, jak je již shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší.
Rovněž závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska obstojí; odůvodnil a dovodil, že stěžovatelkou uplatněné dovolací důvody nelze přijmout a dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost zčásti odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu