ECLI:CZ:US:2011:1.US.490.11.1
sp. zn. I. ÚS 490/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Praha 1, Královodvorská 16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 8. 2000, sp. zn. 6 C 2059/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, kterým mu bylo uloženo zaplatit částku odpovídající přirážce k jízdnému za porušení přepravní smlouvy a náklady řízení. Podle stěžovatele tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, konkrétně článků 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ve věci bylo rozhodnuto platebním rozkazem, který byl následně zrušen, neboť se mu nepodařilo doručit do vlastních rukou. Následně mu byla usnesením soudu ustanovena opatrovnice s odůvodněním, že se nezdržuje na adrese svého trvalého bydliště a nepřebírá poštu, byl tedy shledán osobou neznámého pobytu. Soud neprováděl žádná šetření, omezil se pouze na dotaz na evidenci obyvatel a vězňů. Ustanovená opatrovnice jej řádně nezastupovala, nijak jeho zájmy nehájila. Její činnost se omezovala pouze na přebírání pošty. Postup soudu nebyl v souladu se zásadou vyhledávací, neboť ustanovení opatrovníka je možné jen pokud je spolehlivě prokázán důvod podle §29 odst. 3 OSŘ. Ustanovená opatrovnice je navíc zaměstnankyní soudu, je zde tedy zřejmý střet zájmů.
Stěžovatel k podpoře svých tvrzení odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. O existenci ústavní stížností napadeného rozsudku se dozvěděl až 15. prosince 2010 od zaměstnankyně Obvodního soudu pro Prahu 8.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity, k němuž se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podmínkou podání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud tyto procesní prostředky stěžovatel nevyčerpal, jak je tomu i v právě posuzované věci.
Stěžovatel ústavní stížností brojí proti skutečnosti, že mu byl Obvodním soudem pro Prahu 8 ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny zákonné předpoklady. Oprávněnost svých tvrzení odvozuje z judikatury Ústavního soudu v této otázce. Ta je však s ohledem na změny, ke kterým došlo zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností ode dne 1. července 2009, v této otázce již zjevně neaplikovatelná.
Podle §229 odst. 1 písm. h) OSŘ, ve znění zákona č. 7/2009 Sb., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle §234 odst. 5 OSŘ lze, z důvodu zmatečnosti uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. h) OSŘ, žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí.
Pokud stěžovatel nepodal žalobu pro zmatečnost, jako poslední prostředek k ochraně svých práv, nevyčerpal tak všechny prostředky k ochraně svých práv. Tato skutečnost činí jeho ústavní stížnost nepřípustnou.
Vzhledem k výše uvedenému proto soudce zpravodaj, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2011
František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu