ECLI:CZ:US:2011:1.US.524.08.1
sp. zn. I. ÚS 524/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, sp. zn. 2 T 67/2005-837, uznal stěžovatele vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák, kterého se společně s obviněným J. F. (dále jen "spoluobviněný") dopustili skutkem uvedeným ve výroku o vině v citovaném rozsudku, a dále za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 2. 2003, č.j. 10 T 27/2003-71, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, dále peněžitý trest ve výši 20.000 Kč spojený s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců, který vykonal dne 31. 7. 2003, podle §187 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Dále byl stěžovateli podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 80. 000 Kč, a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud mu podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby na dobu 4 roky. Soud současně zrušil výrok o trestu trestního příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 2. 2003, č.j. 10 T 27/2003-71, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Bližší popis trestního skutku porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. je uveden v další (reprodukční) části tohoto usnesení.
Okresní soud poukázal na to, že v dalším řízení (Poznámka: tj. poté, kdy na základě odvolání stěžovatele, odvolání Okresního státního zástupce v Rychnově nad Kněžnou v neprospěch stěžovatele do výroku trestu a odvolání spoluobviněného J. F., zrušil Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 17. 5. 2006, č. j. 12 To 145/2006-801, jeho rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 2 T 67/2005-780, a vrátil mu věc k dalšímu projednání) přibral podle rozhodnutí odvolacího soudu do řízení znalce z oboru ekonomika ing. J. P. (dále jen "znalec") k podání znaleckého posudku; v něm měl znalec zodpovědět otázku, ke kterému datu vznikl v obchodní společnosti STAVOKOMERCE, s. r. o. (dále jen "OS") stav úpadku, který by pro stěžovatele a spoluobviněného jako jednatele této OS znamenal povinnost podat v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na tuto OS.
Okresní soud dále zdůraznil, že hodnotil důkazy provedené v průběhu celého řízení (především se jednalo o výpovědi obou obžalovaných, o svědecké výpovědi a o důkazy listinami). V případě znaleckého posudku a výslechu znalce poukázal na to, že ze závěrkových účetních výkazů bylo prokázáno, že k 31. 12. 2000 byl úpadce předlužen a současně evidoval závazky k několika věřitelům; okresní soud konstatoval, že podle znalce "od tohoto data, tedy 31. 12. 2000, k němuž bylo předlužení prokázáno účetní uzávěrkou, byla společnost STAVOKOMERCE s.r.o. v úpadku" a že se úpadce o úpadku prokazatelně dozvěděl dne 6. 4. 2001, když předal Finančnímu úřadu v Kostelci nad Orlicí konečnou verzi závěrkových účetních výkazů ke dni 31. 12. 2000. Znalec při výslechu před soudem setrval na závěrech znaleckého posudku. Uvedl, že podle předložených písemností lze říci, že vznik úpadku byl potvrzen rozvahou ke dni 31. 12. 2000; sdělil také, že k úpadku mohlo dojít i před tímto datem, účetnictví podchycuje jednotlivé operace, dochází k průběžnému toku aktiv, pasiv, závazků a k určitému dni se tyto věci zjistí účetní závěrkou, "Z dokladů však vyplynulo, že stav úpadku byl prokázán k 31. 12. 2000, k 31. 12. 1999 společnost ve stavu úpadku nebyla, což bylo doloženo výkazy. Z dokladů, které znalec přezkoumal, vyplynulo, že nevznikla jednatelům povinnost podat návrh na konkurz před datem 30. 4. 2000".
Okresní soud dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že se obžalovaní dopustili trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák., neboť společným jednáním nesplnili svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, když se hodnověrně dozvěděli, že jejich společnost je v úpadku, a to z důvodu předluženosti, neboť "stav předlužení byl prokázán ke dni 31. 12. 2000, o čemž soud s ohledem na znalecký posudek nemá žádných pochybností. Obžalovaní se pak prokazatelně tuto skutečnost dozvěděli dne 6. 4. 2001 a nepostupovali neprodleně tak, jak přikazuje zákon o konkurzu a vyrovnání. Insolventnost s ohledem na závěry znaleckého posudku prokázána nebyla. Podle názoru soudu obžalovaní naplnili po subjektivní i objektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu". K uvedenému soud (konkrétně) dodal, že listinnými důkazy (a především znaleckým posudkem) bylo dostatečně prokázáno, že OS byla předlužena, tedy, že je v úpadku dle §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "ZKV"). Zjištěno bylo, že OS měla více věřitelů, byla ke dni 31. 12. 2000 předlužena, což bylo prokázáno účetní závěrkou. Za tohoto stavu proto obžalovaní, jako statutární zástupci - jednatelé (§133 odst. 1 obchod. zákoníku), měli povinnost vyplývající z §3 odst. 1 a odst. 2 ZKV; tato povinnost jim vznikla dnem 6. 4. 2001, kdy se prokazatelně tuto skutečnost dozvěděli ze závěrkových účetních výkazů k datu 31. 12. 2000 při příležitosti předání dokladů Finančnímu úřadu v Kostelci nad Orlicí. Obžalování však této povinnosti nedostáli a místo podání návrhu na prohlášení konkurzu volili cestu prodeje OS P. K. v dubnu 2002. Poté již OS nesoucí název ROLINKS s.r.o. žádnou činnost nevyvíjela.
Okresní soud konstatoval, že společenská nebezpečnost jednání obžalovaných je dána tím, že porušili společenský zájem na naplnění zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu, byť jim byla tato povinnost - jako statutárním zástupcům - uložena §3 odst. 1 a odst. 2 ZKV; zavinění bylo dovozeno ve formě úmyslu přímého (§4a tr. zák.).
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou podali stěžovatel, státní zástupce (v neprospěch stěžovatele) a spoluobviněný F. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č.j. 12 To 165/2007-866, - mimo jiné - tak, že podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu ke stěžovateli celý výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl nově tak, že uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců; podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §53 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zák. stěžovateli uložil peněžitý trest ve výši 70.000 Kč; podle §54 odst. 3 tr. zák. se pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §49 odst. 1 stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby, a to na dobu čtyř let. Krajský soud současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 28. 2. 2003, sp. zn. 10 T 27/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud rozhodl rovněž o odvoláních spoluobviněného a státního zástupce. Odvolání státního zástupce zamítl; u obžalovaného F. zrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody a nově rozhodl tak, že mu stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Odvolací soud připomněl, že se ve věci jedná o druhé rozhodnutí soudu prvého stupně; krajský soud v prvním svém rozhodnutí okresnímu soudu uložil, aby byl k posouzení stavu OS přibrán příslušný znalec, který by posoudil stav OS v jednotlivých obdobích jejího trvání, aby tak bylo přesněji zjištěno, kdy u OS nastal stav úpadku ve smyslu ZKV.
Krajský soud s odkazem na písemný znalecký posudek zdůraznil spornost závazků stěžovatele a jejich význam pro průkaz insolvence; jednalo se především o chybějící části účetnictví a o návaznost části závazků na příslušný účet. Některé z těchto závazků byly navíc obtížně prokazatelné. Úpadce v závěrkových účetních výkazech prokázal, že ke dni 31. 12. 2000 byl předlužen (a navíc současně evidoval závazky k několika věřitelům). Odvolací soud proto poukázal na závěr znalce, že OS byla ode dne 31. 12. 2000, k němuž bylo předlužení prokázáno účetní závěrkou, v úpadku. Krajský soud navíc zmínil (opět znalcem zdůrazněnou) povinnost podat návrh na prohlášení konkursu; podle ní záporná hodnota vlastního kapitálu v závěrkových výkazech je informací, kterou se podnikatel musí zabývat a doložit, zda není ohrožena kontinuita firmy. Skutečnost, že předlužení nastalo a jak bude vzniklá situace řešena, je současně účetní jednotka povinna uvést v příloze k účetní závěrce a dále v zápisu z valné hromady. Účetní závěrku k 31. 12. 2000 vystavila OS dne 22. 3. 2001 (resp. 27. 3. 2001); dne 6. 4. 2001 předala Finančnímu úřadu v Kostelci nad Orlicí dopis, v němž žádá o výměnu "Rozvahy", ve které je mimo jiné korigována hodnota vlastního kapitálu. Tato verze účetní závěrky již nebyla pozměňována a lze ji považovat za konečnou; z toho tedy vyplývá, že závěrka OS byla dokončena a schválena k datu 6. 4. 2001. Úpadce tak vykázal předlužení, nijak jej nerozporoval, a proto jeho statutárnímu orgánu vznikla k uvedenému datu povinnost podat návrh na prohlášení konkurzu podle §3 ZKV. Na tom znalec setrval i u hlavního líčení; mimo jiné uvedl, že "z toho, co mu bylo předloženo jako podklad ke zpracování posudku, nebyl dán jednatelům OS žádný impuls k tomu, aby jim vznikla povinnost podat návrh na konkurs před datem 30. 4. 2001" (Poznámka: správně 30. 4. 2000), neboť nebyl doložen vznik úpadku. Povinnost by mohla vzniknout tehdy, pokud (by) se statutární orgány firmy jednoznačně dozvěděly, že finanční situace odpovídá stavu úpadku. K datu 31. 12. 1999 "situace stavu úpadku OS nebyla", neboť to nebylo doloženo výkazy. K této situaci by muselo dojít v průběhu roku 2000, ale nebyla zaznamenána žádná mimořádná inventura, která by osvědčila finanční stav OS jako úpadkový. Ten byl prokázán až ke dni 31. 12. 2000 a vznik povinnosti podat návrh na konkurz nastal, když se jednatelé OS o úpadku přesvědčili.
Krajský soud se proto ztotožnil s důvodným závěrem okresního soudu. Podle něho bylo prokázáno, že stav úpadku OS nastal ke dni 31. 12. 2000 a jednatelé společnosti (stěžovatel a spoluobviněný) se o něm prokazatelně dozvěděli ke dni 6. 4. 2001. Je proto odůvodněna jejich trestní odpovědnost za nepodání návrhu na prohlášení konkursu, neboť tato odpovědnost jim vznikla po 1. 5. 2000, tedy po účinnosti zákona č. 105/2000 Sb. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, který stěžovatele i spoluobviněného uznal vinnými trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
II.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006 (Poznámka: stěžovatel uvedl omylem den 22. 12. 2005), č. j. 2 T 67/2005-837, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel poukázal v prvé řadě na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, které řešilo zcela shodný postup; proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání nepodal, neboť není naplněn dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatel dále tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Ústavy ČR [Poznámka: správně Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel zejména zdůraznil, že soudy opomenuly zjistit okamžik nastolení úpadku z důvodu insolvence. Postupovaly prý v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. a nezjistily dostatečně skutkový stav, neboť se zaměřily pouze na otázku úpadku ve formě předlužení, aniž by aplikovali též §1 odst. 2 ZKV (úpadek ve formě insolvence). Soudy se prý dále nesprávné zaměřily na posouzení úpadku ve formě předlužení pouze z účetních dokladů, nikoliv z dalších okolností a nevzaly v úvahu vlastní kapitál vyplývající z účetní závěrky OS ke dni 31. 12. 1999 plus 71.000 Kč. Stěžovatel poukázal rovněž na to, že ze znaleckého posudku znalce Ing. P., stejně jako z jeho výslechu před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou dne 13. 10. 2006, plyne, že znalec nemohl uvést najisto, zda stav úpadku nastal před 30. 4. 2000; tento okamžik prý nastal nejpozději 31. 12. 2000. Předmětná společnost se proto mohla dostat do úpadku kdykoli v průběhu roku 2000 nebo i mnohem dříve, což má význam pro vznik povinnosti stěžovatele podat návrh na prohlášení konkursu. S touto otázkou se prý soudy nevypořádaly. Proto stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, považuje je za rozporné s právem a celou situaci za typický příklad toho, kdy má dojít k uplatnění zásady in dubio pro reo.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2007, č. j. 12 To 165/2007-866, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 10. 2006, č. j. 2 T 67/2005-837, zrušil.
III.
Oba soudy a Okresní státní zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou se ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě odvolaly na napadená rozhodnutí; Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se v řízení o ústavní stížnosti postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo. Vedlejší účastník J. F. (spoluobviněný) se s podanou ústavní stížností plně ztotožnil, rovněž navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů a dodal, že také on podal ústavní stížnost, která (včetně jejích doplnění) má být brána jako součást tohoto vyjádření. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozsudkům nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 36 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a není třeba jednotlivě opakovat argumenty, jež použily. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí posuzuje Ústavní soud hlediskem ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod stěžovatele, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáváním věci samé pohledem práva podústavního. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak práva podústavního je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Tu Ústavní soud zdůrazňuje, že oba obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí velmi srozumitelně, přesvědčivě a jasně uvedly důvody, které je k přijetí jejich rozhodnutí vedly.
Ústavní soud dále považuje za potřebné vyslovit, že stěžovatelova argumentace týkající se zjišťování okamžiku nastolení úpadku a aplikace ustanovení §1 odst. 2 a odst. 3 ZKV (které stěžovatel považuje za typickou situaci vhodnou pro uplatnění zásady in dubio pro reo) je argumentací spektakulární. Oba obecné soudy (jak je ostatně podrobně uvedeno v předcházející části tohoto usnesení) jednoznačně odůvodnily, proč jednatelům nevznikla povinnost podat návrh na konkurs před datem 30. 4. 2000, vymezily, ke kterému datu byla OS (bez jakýchkoli pochybností) v úpadku, podle jakých ustanovení ZKV (včetně poukazu na spornost některých závazků, na úplnost účetních dokladů, a na účetní závěrky OS ke dni 6. 4. 2001), a uvedly, kdy stěžovateli a spoluobviněnému (jednatelům OS) vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Soudy navíc přesvědčivě upozornily na účelovost jednání jednatelů na valné hromadě OS a na jejich snahu zbavit se odpovědnosti za podání návrhu na prohlášení konkursu jmenovaním nového jednatele. Ústavní soud navíc (a nad rámec ústavní stížnosti) poukazuje na časovou působnost trestního zákona a tedy na platnost a účinnost jeho ustanovení §126 odst. 2, o čemž oba soudy nižších stupňů právem neměly pochybnosti (trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán) a §16 odst. 1 tr. zák. nesprávně nepoužily
Ústavní soud dovozuje, že se závěry obecných soudů (jejichž podstata byla výše shrnuta), a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Uvedené závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud tedy uzavírá, že v rozhodnutí obecných soudů a v řízení jim předcházejícím ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu)].
Stejně rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatele J. F. ve věci srovnatelné; na argumentaci tam uvedenou lze rovněž odkázat (srov. usnesení ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 692/08).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu