ECLI:CZ:US:2011:1.US.560.11.1
sp. zn. I. ÚS 560/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2010, čj. 29 Cdo 3374/2009 - 351, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, čj. 14 Cmo 443/2007 - 267, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, čj. 25 Cm 176/2006 - 152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem obecných soudů mělo dojít také k porušení zásady rovnosti ve smyslu čl. 1 a čl. 3 Listiny.
Jak vyplývá z připojených rozhodnutí, Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, potvrdil usnesení Městského soudu, kterým zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady společnosti ZAT a. s., konané dne 1. června 2006. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy chybně posoudily charakter řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady, neboť je vedly jako řízení sporné. Podle stěžovatele je řízení o vyslovení neplatnosti valné hromady řízením návrhovým, ale nesporným, ve kterém je soud povinen provést i takové důkazy, které jsou potřebné pro objektivní posouzení věci, i když tyto důkazy nejsou stranami sporu navrženy. Stěžovatel dále tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení norem jednoduchého práva, které dosahuje takové intenzity, která způsobuje neústavnost napadených rozhodnutí. Valná hromada nebyla řádně svolána a nemohla tedy na ní být přijata platná usnesení. Podle stěžovatele tak došlo k navýšení základního kapitálu v rozporu se zákonem. Nesprávnou aplikací podústavního práva obecnými soudy tak došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Poté co Ústavní soud přezkoumal argumenty stěžovatele v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má obecným soudem vadná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, č. 90/33, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 371).
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dostatečně objasnily a přiléhavě odůvodnily, jaké důvody je vedly k posouzení platnosti usnesení valné hromady. Odvolací soud se řádně vypořádal s jednotlivými argumenty stěžovatele, které opět uplatnil i v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dostatečně objasnil, jaké důvody jej vedly k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. V této souvislosti uvedl, že závěr odvolacího soudu, podle něhož byla při oznámení konání valné hromady zachována patnáctidenní lhůta pro její svolání, je v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními i ze závěry formulovanými Nejvyšším soudem. Taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyla přesunutím místa konání valné hromady z jedenáctého patra do přízemí téže budovy porušena práva akcionářů, neshledal Nejvyšší soud rozporný s hmotným právem. Nejvyšší soud se dostatečně zabýval i ostatními námitkami stěžovatele, které znovu uvedl i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto nemá důvod se těmito námitkami stěžovatele jakkoli dále zabývat, neboť odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé.
Argumenty v ústavní stížnosti jsou jen polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, nezakládá sama o sobě porušení základních práv stěžovatele. Jak je výše uvedeno, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu