ECLI:CZ:US:2011:1.US.561.10.1
sp. zn. I. ÚS 561/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. A. Š., advokáta, zastoupeného Mgr. Jiřím Zítkem, advokátem, se sídlem Pobialova 10, 702 00 Ostrava, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 22. 12. 2009, č. j. 2 KZT 421/2009-24, a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 3 ZT 122/2009, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně doplněnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ve věci nákladů nutné obhajoby. Namítal porušení svých základních práv zaručených čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že stěžovatel brojí proti napadeným usnesením v té části, v níž mu za dva úkony obhajoby nebyla přiznána odměna zvýšená na dvojnásobek, neboť podle názoru orgánů činných v trestním řízení nešlo o úkony mimořádně časově náročné provedené v pozdní večerní hodině. Jednalo se o úkony pod bodem 1 a 2 napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, a to (1) převzetí a příprava obhajoby, za něž bylo přiznáno 2.070,- Kč, namísto nárokovaných 4.140,- Kč, a (2) účast při vyšetřovacích úkonech, z niž bylo přiznáno rovněž 2.070,- Kč, namísto nárokovaných 4.140,- Kč.
Stěžovatel s odkazem na právní názor Vrchního soudu v Olomouci (sp. zn. 1 To 2/2001) dovozuje, že lze za úkon "časově náročný" ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif) považovat takový úkon, který bude vykonáván mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy zpravidla v pozdních večerních a nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích. Takto kvalifikuje i své úkony obhajoby výše uvedené, a z tohoto důvodu v souladu s běžnou praxí soudů nárokoval, jako za úkoly zvláště časově náročné, navýšení odměny ustanoveného obhájce na dvojnásobek.
V napadených rozhodnutích spatřuje porušení svého základního práva - legitimního očekávání (s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02). Použitý výklad ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. podle stěžovatele zcela popírá smysl tohoto ustanovení a je v rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel namítá, že hodnocení sporných úkonů obhajoby bylo provedeno formálně bez ohledu na konkrétní okolnosti, kdy provedení úkonů obhajoby ve večerních hodinách znamená mj. zásah do soukromého a rodinného života obhájce.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval již ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96. Zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 60/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, str. 9 a násl.).
Otázka zmíněné intenzity zásahu koresponduje s doktrínou, že způsobilost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat rovněž materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z toho je pak dále odvozen závěr, že v případech týkajících se tzv. bagatelních věcí, tj. věcí, u nichž peněžité plnění nepřevyšuje určitou částku (viz např. §202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních vybočení, znamenajících podstatný zásah do základního práva stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, sp. zn. II. ÚS 597/10, sp. zn. II. ÚS 2538/09 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
V předložené věci se v tomto ohledu jedná o spornou částku ve výši 4.140,- Kč (resp. 2 x 2.070,- Kč), kterou samostatně ani v kontextu celkové přiznané částky 42.461,58 Kč Ústavní soud nepovažuje za způsobilou způsobit zásah do základních práv. Takové extrémní okolnosti, které by i přes to mohly znamenat porušení základních práv, zjištěny nebyly.
V předložené věci je sporným výklad a (ne)aplikace ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., které je ustanovením jednoduchého práva. Otázka výkladu tohoto ustanovení a případné sjednocení tohoto výkladu co do časového vymezení není povinností ani oprávněním Ústavního soudu. Závěry orgánů činných v trestním řízení však jsou zcela dostatečně odůvodněny, a to včetně konkrétně použitého výkladu sporného ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v napadeném usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které za dobu "pozdních večerních či nočních hodin" považuje dobu od 22.00 hodin. Jakkoliv se jistě nejedná o mechanicky aplikovatelný závěr, stěžovatel nepředložil ani v ústavní stížnosti takové skutečnosti, které by jeho věci dodaly atributy výjimečnosti (ústavněprávní relevance). S uvedenou časovou hranicí pro zvažování aplikace §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. s ohledem na závěry obecných soudů pracuje rovněž např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1726/10 ze dne 21. června 2010 (stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost). Tedy jistě nelze hovořit o ustálené soudní praxi, která by jako náročné úkony považovala úkon provedený mezi 18.45 - 19.00 hod., což je úkon reklamovaný stěžovatelem. Již ve výše uvedeném usnesení Ústavní soud vyšel z toho, že běžnou pracovní dobu advokátní kanceláře, resp. její překročení, nelze považovat za automatické kritérium pro aplikaci §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu