ECLI:CZ:US:2011:1.US.599.11.1
sp. zn. I. ÚS 599/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Farní 4, 586 01 Jihlava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010 č. j. 3 Ads 120/2010-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010 č. j. 5 Ca 181/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozsudku (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel před obecnými soudy brojil proti provedenému zvýšení svého výsluhového příspěvku. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť nepravá retroaktivita je obecně přijímaná. Nová právní valorizace výsluhových příspěvků působí do budoucnosti a dopadá shodně na příspěvky podle dosavadního (zákon č. 186/1992 Sb.) i podle nového zákona (zákon č. 361/2003 Sb.). Stěžovatele tedy nediskriminuje. Změna způsobu valorizace výsluhových příspěvků přiznaných a poskytovaných před 1. 1. 2007 oproti dřívějšímu stavu je odrazem vůle zákonodárce, jemuž nelze upřít právo nově upravit společenské vztahy tam, kde to pokládá z hlediska veřejného zájmu za potřebné a účelné. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Nejvyšší správní soud upozornil na to, že z dikce a systematického zařazení ust. §225 služebního zákona zřetelně vyplývá, že se jedná o klasické intertemporální ustanovení, kterým zákonodárce provádí zásadu nabytých práv a zároveň vymezuje nový právní rámec institutů staré právní úpravy (tzn. nepravou retroaktivitu). Z konceptu nepravé retroaktivity plyne, že zůstává zachován nárok na dávku, ovšem její výše a podmínky trvání výplaty se již řídí novou právní úpravou. Změna práv a povinností v již existujících právních vztazích je přirozenou vlastností právních pravidel a zároveň i jejich nutným posláním v zájmu nutného přizpůsobování právní úpravy sociální realitě. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že při úpravě intertemporality právního režimu výsluhových nároků příslušníků Policie ČR nebylo možno takové řešení použít. Nebylo také možno akceptovat stěžovatelův názor, že se v případě příspěvku za službu či výsluhového příspěvku jednalo a jedná o důchod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozsudky byl nesprávně aplikován právní předpis, když byla umožněna zpětná a tedy retroaktivní úprava podmínek, za níž mělo docházet ke zvyšování výše výsluhového příspěvku stěžovatele. Nárok na příspěvek stěžovateli vznikl za účinnosti zákona č. 186/1992 Sb., a to podle jeho ust. §116 a násl., a stěžovatel je tedy přesvědčen, že výše příspěvku by měla být upravována za použití takto předem daných pravidel, vymezených tehdejší právní úpravou. Sociální charakter příspěvku za službu odůvodňuje jím zmiňovaný postup při aplikaci právních předpisů. Stěžovatel byl přesvědčen, že pokud zákonodárce nastavil určitá pravidla, a tím vyvolal právní očekávání, je povinen tato očekávání naplnit a nikoli se dle momentální ekonomické situace ze svých závazků vyvazovat. Stěžovatel též uvedl, že pokud zákonodárce stanovil, že příspěvek bude zvyšován stejným způsobem jako částečný invalidní důchod, měl pro takový postup racionální důvod. S tímto argumentem se žádný z obecných soudů nevypořádal. Řada občanů navíc vstupovala do řad policie s vědomím, že v případě skončení jejich služebního poměru, budou nadále náležitě sociálně zajištěni. Toto jejich očekávání bylo následně zmařeno. Stěžovatel namítal, že by neměl být jako člen zvláště vymezené skupiny obyvatelstva diskriminován.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Samotná otázka retroaktivity právních norem je aspekt zkoumaný v souvislosti s konceptem právního státu, který ovšem je strukturálním i materiálním principem, na němž je budován ústavní pořádek; sám o sobě není základním právem (podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je ústavní stížnost prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod), jehož porušení je třeba nalézt, má-li být vyhověno ústavní stížnosti (ust. §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu) (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 78/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud se podobnou právní problematikou zabýval též ve svých usneseních sp. zn. III. ÚS 2923/09 a sp. zn. II. ÚS 3302/09, jimiž ústavní stížnosti stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněné s odkazem na obecnou přijatelnost nepravé retroaktivity (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/94, sp. zn. Pl. ÚS 17/96, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000, sp. zn. Pl. ÚS 56/05). Ve smyslu nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (318/2009 Sb.) je třeba navíc zvažovat, zda důvod k připuštění retroaktivního působení změny právního předpisu je opravdu závažný v porovnání se zájmem, který má být krácen.
V projednávané věci došlo ke změně valorizace výsluhového příspěvku, a to pro stěžovatele nevýhodně, byť nikoliv drasticky. Výše dosavadních příspěvků za službu ovšem zůstává zachována v hladině, v jaké náležela ke dni 31. 12. 2006 (viz str. 5 odůvodnění rozhodnutí městského soudu). Rozhodné je v dané kauze to, že nová právní úprava je úpravou sjednocující, neboť jejím cílem bylo podle důvodové zprávy mj. sjednotit rozsah jejich práv a povinností příslušníků bezpečnostních sborů, tj. i způsob valorizace výsluhových příspěvků. Právní úprava dopadá shodně na příspěvky přiznané podle derogovaného i nově účinného služebního zákona. Ty budou napříště valorizovány shodně s valorizací výsluhového příspěvku vojáků tak, že zvyšovaná částka bude odpovídat polovině procentního zvýšení důchodů z důchodového pojištění. K diskriminaci stěžovatele nedochází, ale naopak je provedenou změnou realizována ústavní zásada rovnosti. S novou zásadou valorizace výsluhového příspěvku je konfrontována celá řada skupin. Ze všech těchto důvodů je třeba považovat (nepravě) retroaktivní zásah do smluvních vztahů za ústavně přípustný, tj. nezasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Proto bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Vojen Güttler
předseda senátu