ECLI:CZ:US:2011:1.US.631.11.1
sp. zn. I. ÚS 631/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se sídlem Josefa Skupy 1639/21, Ostrava, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru SKPV Karviná, 1. oddělení obecné kriminality, Havířská 1511, ze dne 30. 11. 2010 pod č.j. KRPT-22099-57/TČ-2010-070371 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 2 ZN 4834/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírají ji zejména o následující důvody:
Po více letech podala na stěžovatele jeho bývalá přítelkyně trestní oznámení pro znásilnění. Stěžovatel byl obviněn z trestného činu znásilnění a po provedeném vyšetřování na něj byla státním zastupitelstvím podána obžaloba. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 9 T 61/2009 ze dne 24. 6. 2009 byl podle §226 písm. a) trestního zákoníku zproštěn obžaloby. Okresní státní zastupitelství se proti tomuto rozsudku odvolalo a věc projednal v odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě, který usnesením sp. zn. 5 To 347/2009 ze dne 21. 10. 2009 odvolání zamítl a zprošťující rozsudek potvrdil.
Stěžovatel se proto domníval, že státní zastupitelství bude dále postupovat v souladu s §2 odst. 3 trestního řádu. Jelikož se tak nestalo, podal stěžovatel na svoji bývalou přítelkyni trestní oznámení pro spáchání trestného činu křivého obvinění, pomluvy a nepravdivé svědecké výpovědi sám.
Police ČR, Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, územní odbor SKPV Karviná, I. oddělení obecné kriminalistiky provedla v souvislosti s trestním oznámením stěžovatele v souladu s trestním řádem úkony trestního řízení, a napadeným usnesením stěžovatelovo oznámení podle §159a odst. 1 trestního řádu odložila. Stěžovatel jako poškozený si podal do tohoto rozhodnutí o odložení věci stížnost, která však byla napadeným Okresním státním zastupitelství v Karviné podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv podle článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zejména v postupu Okresního státního zastupitelství v Karviné, které na něho podalo obžalobu a po zproštění stěžovatele obžaloby neučinilo příslušné kroky podle §2 odst. 3 trestního řádu.
Podle stěžovatele v rozporu s Listinou je postup, kdy okresní státní zastupitelství, které podalo obžalobu na stěžovatele - jsouc přesvědčeno o jeho vině - prostřednictvím stejného státního zástupce následně rozhodné, že nepoužije ustanovení §2 odst. 3 trestního řádu, je dále činné v dohledu nad vyšetřováním trestního oznámení stěžovatele a nakonec v této věci rozhodne s konečnou platností s verdiktem, že ke spáchání trestných činů křivého obvinění a křivé výpovědi nedošlo.
Stěžovatel ponechává na uvážení Ústavního soudu, zda státní zastupitelství, případně státní zástupce, není ovlivněno svým předchozím postupem ve věci jeho údajného trestného činu znásilnění, a proto nečiní kroky k zahájení trestního stíhání, jež bylo řešeno Policií České republiky rozhodnutím napadeným touto ústavní stížností. Stěžovatelem přitom zdůrazňuje, že v uvedeném postupu okresního státního zastupitelství neshledal nic osobního, pouze se domnívá, že nemůže totéž okresní státní zastupitelství a tentýž státní zástupce dohlížet na trestní řízení a po zproštění obžaloby dohlížet nad trestním oznámením podaným obžalovaným proti oznamovateli.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je dle čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu, může podat fyzická nebo právnická osoba proti rozhodnutí nebo proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V případě projednávané ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatele proti postupu policejního orgánu, který ve věci jeho trestního oznámení rozhodl o odložení věci ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu, a proti rozhodnutí dozorujícího státního zastupitelství o zamítnutí příslušného opravného prostředku proti uvedenému usnesení Policie. Tu Ústavní soud uvádí, že se otázkami postupu orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §159 a §159a trestního řádu zabýval ve srovnatelných věcech již opakovaně (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 1811/07 ze dne 19. 1. 2009 aj.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě přístupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz). V obdobných případech mnohokrát konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími či souvisejícími rozhodnutími (o jeho odložení) nelze do ústavním pořádkem chráněných základních práv či svobod oznamovatelů údajných trestných činů protiprávně zasáhnout.
Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán; veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů v souladu s čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny. Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. i §1 odst. 2 trestního řádu). Z této možné pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (srov. §1 odst. 1 trestního řádu) však nelze dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému, o což stěžovatel zjevně usiluje. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byl jiný trestně stíhán, totiž neexistuje. Domáhat se zrušení uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci proto ve zkoumaném případě není úspěšně možné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. srpna 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu