ECLI:CZ:US:2011:1.US.689.11.1
sp. zn. I. ÚS 689/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. P. K. a V. M., oba zast. JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2010, č.j. 30 Cdo 1009/2009-135, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.5.2008, č.j. 23 Co 182/2008-104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé napadli společně podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a požadovali jejich zrušení (byť na titulní straně ústavní stížnosti signalizovali, že směřuje toliko proti usnesení Nejvyššího soudu, což zopakovali na str. 4). K věci uvedli, že se žalobou domáhali po vedlejších účastnicích (v původním řízení "žalovaných") náhrady za neoprávněné užívání svých individualizovaných pozemků v kat. úz. Příbram. Vlastnické právo k předmětným pozemkům opírali o dědictví po svých prarodičích. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") jejich žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace zpochybněním dědictví pozemků, protože prarodiče stěžovatelů v době své smrti již vlastníky pozemků nebyli. Stěžovatelé podali proti rozsudku soudu I. stupně odvolání, v němž poukazovali na skutečnost, že nebyla prokázána existence kupní smlouvy uzavřené jejich prarodiči v roce 1961; krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek, neboť argumenty o prodeji pozemku považoval za logicky navazující. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání i ústavní stížnost (ta byla odmítnuta jako předčasná), dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné. Stěžovatelé jsou přesvědčení, že usnesením Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") chránícího vlastnické právo každé osoby a podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny chránícího právo na spravedlivý proces.
Podle stěžovatelů pokračoval Nejvyšší soud v zásahu do jejich práv, který byl nastolen rozhodnutím soudu I. a II. stupně. Skutkové zjištění obecných soudů, že právní předchůdci stěžovatelů prodali předmětné pozemky státu, je podle stěžovatelů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, kterými nebylo prokázáno ani uzavření kupní smlouvy, ani nebyl prokázán její obsah. Stěžovatelé poukazují na fakt, že obecné soudy měly k dispozici pouze určité indicie nasvědčující tomu, že mohla být uzavřena kupní smlouva, nikoli že skutečně uzavřena byla. K extrémnímu nesouladu skutkových zjištění krajského soudu s provedenými důkazy přispívá i nesprávná argumentace v neprospěch stěžovatelů ve vztahu k restituční žádosti původní vlastnice. Zdůvodnění Nejvyššího soudu nesdílejí, protože skutkové okolnosti a důkazní situace ve srovnávané právní věci byly zcela odlišné od projednávané věci. V dovolacím řízení měla být posouzena otázka zásadního právního významu, zda na základě jen nepřímých a neúplných skutkových zjištění o obsahu kupní smlouvy, která není fyzicky k dispozici, lze učinit právní závěr o platnosti takové kupní smlouvy.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
II.
Z předložených podkladů zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatelé se žalobou u okresního soudu domáhali po vedlejších účastnících zaplacení bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků v kat. úz. Příbram o celkové výměře 1183 m2 a vyčísleného částkou 212 940,- Kč. Okresní soud žalobu zamítl, protože vyšel ze zjištění, že dotčené pozemky původně vlastnili prarodiče stěžovatelů, manželé V. M. a M. M., s nimiž bylo v roce 1961 zahájeno vyvlastňovací řízení; dále soud zjistil, že jim byla vyplacena kupní cena. V dědickém řízení po V. M. uvedla jeho manželka, že nevlastnil žádné nemovitosti, sama pak v roce 1992 uplatnila restituční nárok. Stěžovatelé se stali dědici po prarodičích, po předložení výpisu z evidence nemovitostí bylo znovu projednáno dědictví po V. M., došlo k převodům spoluvlastnických podílů, až se stali se spoluvlastníky pozemků stěžovatelé. Okresní soud však dospěl k závěru o předběžné otázce jejich vlastnického práva a konstatoval, že nemohli nabýt vlastnictví na základě dědění a kupní smlouvy, protože jejich prarodiče prodali své nemovitosti v roce 1961 státu.
Rozsudek soudu I. stupně napadli stěžovatelé odvoláním, v němž okresnímu soudu vytýkali, že učinil na základě nepřímých důkazů nesprávné skutkové zjištění, že jejich prarodiče v roce 1961 prodali předmětné pozemky i dům, přestože kupní smlouva, jako důkaz, předložena nebyla, nebylo prokázáno zaplacení kupní ceny (což neprokazuje ani žádost M. M. o navrácení pozemků), že nelze k jejich tíži přičítat neprojednání nemovitostí v dědickém řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné (pozn. nedůvodnými shledal i odvolání prvního a třetího vedlejšího účastníka do výroku o nákladech řízení). Zkonstatoval, že soud I. stupně se v dané věci správně zabýval předběžnou otázkou, jíž bylo vlastnictví k předmětným pozemkům, když vedlejší účastníci vlastnictví stěžovatelů zpochybňovali. Krajský soud odkázal na dostatečná zjištění okresního soud a ztotožnil se z vyvozenými závěry. Výslovně uvedl, že vlastníci původních pozemků je prodali (včetně domu) z důvodů asanace města Příbram v roce 1961 státu a okolnosti konkretizoval, zejména připomenul, že V. M. a M. M. se v roce 1961 přestěhovali do nového bytu, že při projednání dědictví po V. M. pozůstalá manželka výslovně uvedla, že zemřelý v době úmrtí nevlastnil žádné nemovitosti, že M. M. podala dne 31.3.1992 restituční žádost, kterou požadovala vrácení pozemků, včetně stavby. Podle krajského soudu mají provedené důkazy logickou návaznost a také faktický stav a vývoj předmětných nemovitostí odpovídá tomu, že přešly do vlastnictví státu (dům byl demolován, pozemky rozděleny a využity pro výstavbu činžovního domu, dvou rodinných domů a pro veřejnou komunikaci).
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé tzv. nenárokové dovolání, v němž - po popisu průběhu řízení - odůvodnili přípustnost odkazem na §237 odst .1 písm. c) obč. soudního řádu s tvrzením, že odvolací soud vyřešil právní otázku vlastnického práva žalobců k předmětným pozemkům v rozporu s hmotným právem, a důvodnost tvrzením existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za vadu řízení považují neúplně zjištěný skutkový stav ohledně kupní smlouvy z r. 1961, a to den a místo jejího uzavření, vymezení předmětu, určení nabyvatele, dodržení formy, její určitost a srozumitelnost Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností dovolání stěžovatelů odmítl pro jeho nepřípustnost. Ve stručném odůvodnění (s využitím postupu podle §243c odst. 2 obč. soudního řádu) zdůraznil, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, doplnil, že odvolací soud posoudil otázku převodu vlastnictví nemovitosti na stát v souladu s předchozí judikaturou, a upozornil, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) obč. soudního řádu nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a pokud stěžovatelé připomínají konkrétní skutkové okolnosti, nemohlo k nim být při posuzování přípustnosti nenárokového dovolání přihlédnuto.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatelů se závěry obecných soudů o neexistenci jejich vlastnického práva k pozemkům, které by měli vedlejší účastníci užívat bez právního důvodu, tedy případný zásah do základního práva garantovaného čl. 11 Listiny. Výslovně však podávají ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu (srov. titulní stranu a str. 4 předposlední odstavec), tedy proti rozhodnutí, jímž byla posuzována pouze přípustnost dovolání, nikoliv věc sama, a to s tvrzením, že Nejvyšší soud odepřel poskytnout právní ochranu jejich základním právům. Se závěrem o nepřípustnosti dovolání polemizují pouze v jediném odstavci (str. 6, první odstavec), kdy porovnávají skutkové okolnosti jejich případu s případem, který byl posuzován ve věci rozhodované též Nejvyšším soudem, a na jehož rozsudek byl učiněn v usnesení odkaz (jako na dřívější rozhodnutí). Přitom však stěžovatelé neberou v úvahu, že tento odkaz jde nad rámec posuzování přípustnosti dovolání, neboť - jak plyne z obsahu dovolání, které měl Ústavní soud k dispozici - nevymezili konkrétní otázku zásadního právního významu. Takovou otázkou není obecné tvrzení, že odvolací soud vyřešil právní otázku vlastnického práva stěžovatelů k předmětným pozemkům v rozporu s hmotným právem podle tehdejšího znění §237 odst. 3 obč. soudního řádu. Pokud v ústavní stížnosti tvrdí, že otázkou zásadního právního významu byla otázka, zda na základě jen nepřímých a neúplných skutkových zjištění o obsahu kupní smlouvy o převodu nemovitostí, která fyzicky není k dispozici, lze učinit závěr o platnosti takové kupní smlouvy, pak ji v této podobě (ani náznakem) v samotném dovolání neformulovali.
Ústavní soud však přihlédl k vůli stěžovatelů, kteří v tzv. žalobním žádání navrhují zrušení i rozsudku krajského soudu, tedy rozhodnutí výslovně vycházejícího z posouzení předběžné otázky, kterou bylo vlastnické právo stěžovatelů. Základní otázkou je okolnost, zda v roce 1961 (ev. v jiné, pozdější, době) došlo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelů státem. Je tedy naprosto evidentní, že okamžik nabytí vlastnického práva státem (příp. převzetí nemovitostí bez právního důvodu) spadá do tzv. rozhodného období, tedy do období, v němž učiněné majetkové křivdy napravoval stát restitučním zákonodárstvím na počátku 90. let minulého století. Jak vyplynulo ze získaných informací, také právní předchůdkyně stěžovatelů restituční nárok uplatnila (nerozhodno, zda požadovala vydání věci in natura, či finanční odškodnění). Bylo proto na právních nástupcích, aby v restitučním řízení po smrti M. M. pokračovali. Pokud se stěžovatelé rozhodli využít faktu, že v předchozích evidenčních systémech obsahujících údaje o právních vztazích k nemovitostem, jakož i v katastru nemovitostí, byli stále vedeni jako vlastníci jejich právní předchůdci (ač faktický stav v užívání pozemků signalizoval možný rozpor s reálně existujícími právními vztahy), a dosáhli tak zápisu vlastnického práva na základě dědění, musí vzít v úvahu, že využili obecné občanskoprávní předpisy pro důkaz o svém vlastnictví. K tomu však Ústavní soud připomíná svoje závěry obsažené ve stanovisku sp.zn. Pl. ÚS st. 21/05, v němž akcentuje specialitu předpisů restitučních k předpisům obecným, a plně na ně odkazuje. Z toho pak vyplývá, že stěžovatelé nemohli být úspěšní ani s nárokem odvozeným od jejich údajného (ale neexistujícího) vlastnického práva k pozemkům.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny připomíná Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace v posuzované věci rozhodně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se žalobou na plnění vydání údajného bezdůvodného obohacení vůči vedlejším účastníkům. Stěžovatelé však musí respektovat, že jednou ze základních podmínek je existence obohacení na jejich úkor, což při užívání pozemků předpokládá jejich vlastnické právo. Jestliže obecné soudy při hodnocení předběžné otázky zjistily, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků, byť jim svědčí zápis v katastru nemovitostí, nemohli proto vedlejší účastníci získat bezdůvodné obohacení na jejich úkor. Proto také není možné neúspěch ve sporu považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. října 2011
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu