ECLI:CZ:US:2011:1.US.728.11.1
sp. zn. I. ÚS 728/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. M., zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2010, čj. 15 Co 402/2010 - 100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného výroku rozsudku, kterým Krajský soud v Plzni změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 9. 2010, čj. 11 C 311/2009 - 81, tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka s tímto výrokem nesouhlasí s odůvodněním, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a dále čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Podle jejího názoru je tato část rozsudku výsledkem svévolného postupu Krajského soudu v Plzni, je rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, interpretující ustanovení §150 OSŘ. Navíc jí v řízení před odvolacím soudem nebylo umožněno vyjádřit se k uplatnění zmíněného moderačního práva soudu.
Z obsahu předložených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 9. 2010, čj. 11 C 311/2009 - 81, byl zamítnut návrh na určení, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem označeného souboru nemovitostí. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni, shora označeným rozsudkem, změnil rozsudek okresního soudu tak, že výrokem ad. I. určil, že stěžovatelka je výlučným vlastníkem zmíněných nemovitostí a pod bodem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podstatou předmětného sporu bylo posouzení platnosti plné moci, kterou stěžovatelka vystavila žalované. Odvolací soud posoudil tuto plnou moc, vystavenou k "sepsání darovací smlouvy" jako neurčitou, neboť vzbuzovala pochybnosti o tom, s kým měla žalovaná (v zastoupení stěžovatelky) darovací smlouvu uzavřít. V daném případě se neurčitost plné moci potvrdila existencí tohoto sporu, vyvolaného skutečností, že žalovaná uzavřela darovací smlouvu (jménem stěžovatelky) ve svůj prospěch. Odvolací soud uzavřel, že zmíněná plná moc je neplatná podle §37 odst. 1 ObčZ. Pokud žalovaná uzavřela darovací smlouvu bez platného zmocnění stěžovatelky, je neplatná i vlastní darovací smlouva.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 a 2 OSŘ. Vzhledem k okolnostem případu nerozhodl podle zásady úspěchu ve věci, ale za použití §150 OSŘ náklady řízení nepřiznal žádné straně. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal ve skutečnosti, že neplatnost plné moci a následně darovací smlouvy zavinily obě strany sporu. Pokud by stěžovatelka nepodepsala zmíněnou neplatnou plnou moc, nemuselo ke sporu dojít. Jak vyplývá z korespondence mezi účastnicemi tohoto sporu, zejména z dopisu stěžovatelky, žalovaná v rozporu s vůlí stěžovatelky nejednala. Problémy vznikly až poté, co se do věci vložili sourozenci žalované, kterým vadilo, že nemovitosti získala od stěžovatelky právě ona. Stěžovatelka ve své korespondenci žalovanou neobviňuje, že porušila její pokyny, spíše vyjadřuje nespokojenost s celkovým vývojem situace. Nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení je tedy, podle názoru odvolacího soudu, spravedlivým uspořádáním vztahu mezi účastnicemi.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o náhradě nákladů řízení přistupuje pouze výjimečně. Je totiž výlučně v pravomoci obecných soudů posoudit úspěch stran v řízení a na základě toho rozhodnout o nákladech řízení. Ústavní soud může zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení pouze v případech, jestliže by došlo k procesnímu excesu, majícímu charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
I když se může rozhodnutí o náhradě nákladů řízení citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity porušení základních práv a svobod. Procesní povaha rozhodnutí o nákladech řízení způsobuje, že zde není přímý vztah k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny ústavním pořádkem ČR (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. III. ÚS 255/05). Připuštění výjimky z výše uvedeného přístupu znamená, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože se jedná o zpochybnění výkladu a aplikace práva, je třeba respektovat zásadu, že o protiústavnost rozhodnutí jde v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardního výkladu procesněprávních ustanovení, což znamená nepředvídatelnou interpretační libovůli. Výše uvedené vady musí tedy dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ve zvýšené míře se zde tedy uplatní zásada, že pouhá eventuální nesprávnost není hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech řízení výhradně za doménu obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn podrobovat přezkumu každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. To se však v dané věci nestalo.
Vzhledem k výše uvedeným argumentům dospěl Ústavní soud k závěru, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval správně, když věc posoudil v souladu s ustanovením §150 OSŘ. Nevybočil ze standardního výkladu předmětného ustanovení, svůj výrok o náhradě nákladů řízení dostatečně odůvodnil. Ústavní soud neshledal nic, co by případ stěžovatelky posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu